„Pokud jdou dva žízniví lidé pouští a jeden vodu má a druhý nemá, pak nepůjde o axiómy, ale o život. Buď ten bez vody zavraždí toho s vodou, aby se jí zmocnil. Nebo ten s vodou zavraždí toho bez vody, aby se zbavil ohrožení.“, napsal čtenář pod článek, který se zabýval popisem směny a asymetrií informací. Účelem následující článku je uvést zmíněné tvrzení na pravou míru.

V odkazovaném článku je čtyřikrát uveden pečlivý a podrobný popis směny: proces vzdání se hodnotného a získání hodnotnějšího, a uveden konkrétní příklad, ve kterém se pan Růžový vzdá dvou pecnů chleba, aby získal kilogram hovězího a paní Fialová se vzdá kilogramu hovězího, aby získala dva pecny chleba. Obě strany se vzdaly hodnotného, aby získaly hodnotnější, tudíž směnu obě strany končí bohatší, než do ní vstoupily.

Situace, ve které pan Voda má něco a pan Suchý má nic, je zcela očividně bez souvislosti nebo spojitosti s aktem směny (tedy v měšťanské logice). Etymologicky je směna výměnou předmětů mezi stranami. Obsah slova vylučuje jeho použití na situaci, kdy získává jedna strana a ztrácí druhá strana. Jestliže pan Voda zavraždí pana Suchého nebo pan Suchý zavraždí pana Vodu, tak jedna strana vyhrává a druhá strana prohrává. Je lze uzavřít, že se nejedná o směnu. Obecně platí, že není směnou každý vztah, ve kterém nejsou přítomny prvky vzdání se hodnotného a získání hodnotnějšího. A není třeba vymýšlet krkolomnou konstrukci „vraždy na poušti“.

Pokud pan Suchý nemá hodnotu ke směně a přinutí pana Vodu k odevzdání hodnotného předmětu. Nebo pan Suchý sebere hodnotný předmět panu Vodovi bez jeho vědomí. Ať je skutková podstata popisovaných činů jakákoli, tak se nejedná o směnu a je mimo předmět článku, protože toto je ekonomický článek. Jestli jsou skutky učiněny za použití násilí nebo pod pohrůžkou použití násilí nebo bez vědomí vlastníka věci, je nekonečně lhostejné. Důležitý je právě a pouze fakt, že ničemný tvor získal hodnotné předměty pilného člověka bez poskytnutí protihodnoty. Pan Voda vynaložil vzácné statky (alespoň čas a úsilí) k vytvoření hodnotného předmětu, vzdal se jich ve prospěch ničemného tvora a výsledek je ztráta pana Vody. Ekonomickou hantýrkou řečeno: neviditelná ruka trhu byla nahrazena viditelnou rukou ničemného tvora. Ekonomové se vyhýbají hodnotícím výrokům stejně důsledně jako K. Marx popisu beztřídní společnosti.

Staré úsloví praví: když dva dělají totéž, není to totéž. Pokud se pan Suchý změní v pana Státního, tak (abrakadabra) předchozí činy mají zcela odlišné vyústění. Pan Státní nemá hodnotu ke směně a přinutí pana Vodu k odevzdání hodnotného předmětu – daně z příjmu, zákonné odvody atd. Nebo pan Státní sebere hodnotný předmět panu Vodovi bez jeho vědomí – tisk inflačních peněz, spotřební daně atd. Pan Státní získal hodnotné předměty pilného člověka bez poskytnutí protihodnoty. Hodnotné předměty přece pan Voda směňuje s panem Pivem za hodnotnější předměty. Ekonomickou hantýrkou řečeno: vzácné zdroje jsou vyplýtvány.

Etatisté a socialisté (všech barev a ODStínů) obvykle zahajují obhajobu státního plýtvání tvrzením, že poskytovanou protihodnotou jsou „veřejné statky, udržování sociálního smíru prostřednictvím sociálních výdajů, politik zaměstnanosti a inkluze a rovnosti pohlaví“ nebo jinou intelektuální neslušností. Mašíblové zase přicházejí s tím, že „jinde to mají také“, nebo „jsme poslední, kteří to ještě nemají“, nebo „bude tady Somálsko“. Případně jinou umrtvující pitomostí.

Ekonomie je bezhodnotovou vědou a nemá nástroje k odlišení jednání pana Suchého a pana Státního. Stateční zkoušeli vysvětlit výběr daní jako transakční náklad, statečnější jako externalitu a nejstatečnější jako nástroj dosažení společenského blahobytu. Gary Becker (nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1992) velmi humorně ukázal absurditu podobných úvah: „V počátečním období mé práce o zločinu mě mátlo, proč je krádež považována za společensky škodlivou, když zdánlivě pouze přerozděluje zdroje, obvykle od bohatších jednotlivců k chudším. Tuto záhadu jsem vyřešil, když jsem si uvědomil, že zločinci vynakládají zdroje na nákup zbraní a čas na přípravu a uskutečnění svých zločinů a že tyto náklady jsou neproduktivní, protože nevytvářejí bohatství, ale pouze ho násilně přerozdělují“. Směna obohacuje její účastníky. Daně obohacují výběrčího a jeho komplice, ochuzují plátce. Daně odvádějí vzácné statky z oblastí preferovaných zákazníky do oblastí nepreferovaných. Jinak by nemusel existovat mocenský aparát, kterým stát vynucuje výběr daní.

Frank Chodorov nebyl ekonom, tudíž mohl prohlásit: „Daně jsou loupež“.