Laciná a líbivá kritika státního rozpočtu od Tomáše Sedláčka patří již ke koloritu HN. Pan Sedláček je permanentním kritikem vládní rozpočtové politiky a jeho kritika (možná i upřímně míněná) vzbuzuje u mne stále stejné pochybnosti. Vládní rozpočtová politika sklízí u Sedláčka až jízlivou kritiku založenou na tom, že i dnešní vláda navrhuje deficitní rozpočty a její rozpočtová politika je podle něho „málo ambiciózní“.

Pokud si tedy člověk dá už tu práci se Sedláčkovým textem prokousat, zjistí až překvapující povrchnost jeho argumentace. Sedláček je totiž, podle titulku, hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB. Napadá mne v této souvislosti, zda spor státu s ČSOB je také ve „strategickém“ zorném poli pana Sedláčka a zda po případném vítězství ČSOB (k němuž bohdá nedojde!) by se platba státu ČSOB promítla do růstu deficitu státního rozpočtu! Ponechme však stranou tyto všeobecné úvahy a podívejme se blíže na argumentační styl pana Sedláčka.

Tento styl je založen na triviálním tvrzení, že vláda i v době blahobytu „příliš utrácí“ a důsledkem tohoto „utrácení“ je již zmíněný deficit. Jako pověstná červená nit se v článku Sedláčka táhne závěr, že se dnešní „pravobočková“ vláda vůbec neliší v otázce rozpočtu od někdejší „levobočkové“ vlády a je to tedy „prašť jako uhoď“. A tento Sedláčkův triviální styl mne nutí k následujícímu komentáři. Právě od „makroekonomického stratéga“ by člověk měl očekávat více než pouze stylisticky podařený pamflet. Sedláček se totiž vůbec nezajímá o strukturu výdajů, nesrovnává je, nijak neanalyzuje a pouze argumentuje výslednou výdajovou cifrou. Čtenář se tudíž nedozví nic podstatného. Je to prostě podle Sedláčka všechno špatně.

Přitom existují i jiné argumenty. Topolánkův kabinet na letošní rok přichystal nejmenší nárůst platů státních zaměstnanců za poslední období. Sklidil za to populistickou kritiku levičáků všech barev a odstínů. Letošní rok je po dlouhé době prvním rokem, kdy platy státních zaměstnanců rostou pomaleji než v podnikatelské sféře. Právě uplynulé roky, v nichž vládla levice, se vyznačovaly tím, že růst platů byl tažen růstem platů ve státní sféře. Vláda levice si státní zaměstnance touto politikou kupovala, či jak Paroubek s oblibou říká „politicky i ekonomicky státní zaměstnance korumpovala“. A existuje i další příklad, kdy se výrazně zvyšují výdaje této vlády na silniční infrastrukturu oproti minulosti. To považuji za přínosné vzhledem k obrovskému růstu počtu aut na našich silnicích a žalostnému stavu některých českých dálnic i silnic. Tato vláda také výrazně navyšuje výdaje na vzdělání, zejména podporou vědy a výzkumu a změnou parametrů hodnocení výzkumných pracovišť. A tak by se dalo pokračovat.

Na závěr ještě jednu poznámku. Hospodářské noviny se nikdy v minulosti neobtěžovaly zveřejnit mé kritické připomínky vůči plytké kritice Tomáše Sedláčka. Možná proto, že mne nikdo nepasoval do role „makroekonomického stratéga“, jak to v případě Sedláčka udělala ČSOB. Protože je však jednoznačně stať Sedláčka více politickou esejí než seriózním pokusem analyzovat rozpočet současné vlády, není ani nutné tímto rádobystratégem být. Stačí mi k dlouhému článku Sedláčka v HN pouze konstatování zbytečnosti jeho plytkých argumentů, které se dobře hodí k obecné kritice současné vlády a jejího předsedy Topolánka. V tom si HN hezky notují i s dalšími „seriózními“ médii.