Netajím se tím. Jsem velkým fanouškem letectví a létání. Každou cestu vzdušným prostorem si patřičně vychutnávám. Zejména start a přistání. Jistě nejsem sám.

Jsem ovšem nejen fanouškem letectví a létání, ale také způsobu uvažování, který musí být v letecké dopravě uplatněn. Kdysi jsem řekl manažerovi jedné velké akciové společnosti:

„Víte, mám jedno přání.“
„Tak povídejte.“
„Přál bych si, aby se všichni manažeři v této firmě povinně dívali na seriál Letecké katastrofy. Tam by se totiž naučili tomu správnému uvažování.“

Odezva nebyla kdoví jaká, ale to není podstatné. Proč jsem něco takového řekl? Banální odpověď. Protože to, co si můžeme dovolit na zemi, ve vzduchu nelze. Třeba: Poruchy se řeší zásadně v hangáru, nikoli deset kilometrů nad ním. Nebo: Každá lehkovážnost, nezodpovědnost, každý šlendrián se tragicky vymstí – vlastně něco takového je nepřípustné. A tak dále. Sledovat skvělý kanadský seriál Mayday - Letecké katastrofy znamená nenechat si ujít šanci naučit se trochu jinak přemýšlet o věcech kolem nás.

Je pravda, že jsem lidi pracující v letectví vždy dával ostatním za příklad. Jako špičkové profesionály. Mým přesvědčením, že si počínám správně, poněkud otřásl nedávný případ opilého stevarda Travel Servisu na lince z Korfu do Brna, nicméně jedna vlaštovka jaro nedělá.

Stále platí, čeho je moc, toho je příliš. Anebo obráceně - čeho je málo, toho bývá paradoxně také příliš. Namátkou: jste v supermarketu vybaveném patnácti pokladnami, nakupujících jako Hujerů, ale otevřené pokladny pouze tři. Důvod? Člověka napadne jediný. Společnost snížila stavy, aby ušetřila na platech a odvodech za zaměstnance. Řeknete si: piloti nemají nejnižší platy, a tak by jistě letecké společnosti ušetřily, kdyby v kabině seděl pouze jeden místo dvou. Je to samozřejmě šílený nápad a v letectví neakceptovatelný. Kvůli úspoře riskovat životy dvou stovek, případně většího počtu cestujících (v jednom letadle)? Ani omylem!

Myslím si, že nemálo čtenářů těchto řádků zná ve svém okolí případy snižování stavu zaměstnanců, nejednou za hranici, která je považovaná za únosnou. Buďme rádi, že něco takového se neděje v letecké dopravě. Tam musí myslet jinak.

Prestiž pracovníků v této oblasti, konkrétně řídících letového provozu (osobně preferuji výraz letečtí dispečeři), stoupla v mých očích do raketových výšin po zhlédnutí reportáže, kterou jsem našel na portále Seznam Zprávy. Reportér Pavel Cyprich nás zavedl do prostor simulátoru v budově ŘLP v Jenči, kde trénují budoucí dispečeři. Několik minut instruktáže stačí k tomu, abychom si uvědomili, jak extrémně náročná a vysoce zodpovědná je práce řídících letového provozu.

Patří jim za to naše uznání – a určitě vzpomínka, až se bude právě ten náš letoun zvedat z ruzyňského letiště směrem k exotické destinaci. Nad tím, abychom bezpečně odletěli a také se bezpečně vrátili, bdí muži a ženy dole na zemi, v jenečském sídle Národního integrovaného centra řízení leteckého provozu. Reportáž byla na web Seznam Zprávy umístěna 31/8. Má titulek „Nebe nad Českem je plné. Řízení letového provozu hlásí rekordy“. Nemohu nedodat: Ti profíci mají samozřejmě nadstandardní platy. Plným právem!

Záběr z reportáže popisované v článku. Zdroj: Seznam Zprávy (screenshot). V popředí reportér, s brýlemi instruktor.

Západní okraj obce Jeneč, budova Řízení leteckého provozu ČR. Patrná cestou po dálnici D6 z Nového Strašecí do Prahy. Zdroj: Česká Wikipedie.