Od začátku měsíce června je možné si přečíst přepis z Kulatého stolu z 31. května 2019 konaného na půdě Senátu k petici „Za zákon pro zelené lesy Šumavy“. Několikrát jsem jej začal číst, pak rychle odložil (protože se mi udělalo špatně od žaludku), a poté se opět přinutil číst dál. Je to čtení drásající psychiku a pravděpodobně jej nikdo nedokáže přečíst „na posezení“.

Velice zjednodušeně lze říci, že se v Senátu projednávala petice občanů, kteří už v roce 2017, a pak po schválení novely zákona č. 114/1992 o ochraně přírody a krajiny, měli pochybnosti o vhodnosti vyhlašování dalších a dalších bezzásahových zón. Jejich pochybnosti zcela logicky zesílily v průběhu současné krize lesnictví, nazývané záměrně a nepřesně jako kůrovcová kalamita. Současný stav Šumavy, včetně rozvrácení její vodohospodářské a klimatické funkce, je dostatečně znám, a proto je logické, že se signatáři petice obrátili na Senát (ten totiž na rozdíl od Poslanecké sněmovny novelu zákona o ochraně přírody neschválil) s přáním, aby bylo vyhlašování dalších bezzásahových zón pozastaveno. Přesněji řečeno, aby bylo moratorium na vyhlašování nových bezzásahových území do doby, než se v České republice podaří zastavit velkoplošné odumírání lesů v důsledku šíření kůrovce.

Současná kůrovcová apokalypsa má více příčin a mezi nimi je i „velice smířlivý vztah ke kůrovci“, šířený různými aktivisty a naivisty, a fanatické prosazování ochrany přírodních procesů, které ve svých důsledcích působí proti ochraně přírody. Součástí tohoto „moderního“ trendu bylo i ponechání nezpracovaných vývratů po vichřici Kyrill v roce 2007, a následná funkce bezzásahových zón jako „chovných stanic kůrovce“.

Vzhledem k získaným zkušenostem je tedy korektně a slušně formulovaný požadavek petentů na pozastavení dalšího šíření kůrovce „formou legislativní ochrany jeho dalších líhnišť“ projevem pouhého uplatnění „principu předběžné opatrnosti“, který tak často používá MŽP pro zablokování čehokoliv.

Pokud by bylo MŽP opravdu vedeno upřímnou snahou zastavit šíření kůrovce, nemělo by mu činit potíže navržené moratorium přijmout, i kdyby jej považovalo za opatření naivní. Rétorika Ing. Vladimíra Dolejského, Ph.D., náměstka pro řízení sekce ochrany přírody a krajiny, MŽP ČR ale nic takového nenaznačila, naopak ve volbě výrazových prostředků přitvrdila. Pan náměstek označil petici za nedůvodnou a v určitých souvislostech scestnou. „V určitých souvislostech“ lze z jeho projevu odvodit, že za důvod scestnosti petice považuje, že výbor pro životní prostředí sněmovny hlasoval pro navržené postupy, a pokud někdo uvažuje jinak než výbor pro životní prostředí, uvažuje chybně. Dále opět označil za jednoznačnou příčinu současné kůrovcové kalamity klimatickou změnu a dlouhodobé pěstování smrku, čímž deklaroval, že analyzovat další příčiny (třeba způsob transformaci lesního hospodářství v roce 1992) MŽP nehodlá. Pak přešel do útoku použitím termínů jako „neexistence relevantních údajů“ a slovních obratů jako „to snad asi ví každé malé dítě, ještě trošku přihlouplé“.

Signál vyslaný náměstkem ministra MŽP veřejnosti je jednoznačný. Lesníci a skuteční ochránci přírody maří čas a psychicky týrají sami sebe, pokud se domnívají, že „musejí s ideovými odpůrci jednat“. Jednat je účelné jen s oponentem, který má oči a uši otevřené argumentům druhé strany. Pokud je oponent „hluchý a slepý“ a princip předběžné opatrnosti používá jen jako jednosměrnou ulici pro dosažení svých záměrů, je to marnost nad marnost.

Jako velmi hořký poznatek si z četby zápisu odnáším, že panu náměstkovi „prasklo držení“, a řekl, co si myslí. Že pravdu mají osvícení jedinci jeho typu, a jiný názor nebudou poslouchat. Předseda Senátu Kubera se mýlil, když hovořil o hrozbě nových totalitních směrů. Jednání na půdě Senátu to dokumentuje „černé na bílém“. Vyjádření ve smyslu „My“ máme pravdu a jiný názor (jiný názor = názor „podlidí“*) nás nezajímá, dokladuje, že nová totalita už tady je.

* podčlověk = untermench

„Následky každého činu jsou obsaženy v činu samotném.“
George Orwell, britský novinář a esejista, vlastním jménem Eric Arthur Blair (1903-1950)