Téměř každý český muž ví, jak sestavit národní fotbalové mužstvo a jak je dovést k titulu mistra světa; a každý televizní moderátor ví, že za kůrovcovou kalamitu mohou smrkové monokultury. Když to přednese přesvědčivým hlasem s pejorativním přídechem a doprovodí vhodnou grimasou, musí být posluchačům jasné, že viníkem kůrovcové kalamity jsou lesníci. Když se k takové rétorice přidají svým vystoupením dne 25. 8. 2018 na Zemi živitelce premiér a ministr zemědělství, hraničí to s manipulací s fakty a vymýváním mozků.

Každý absolvent základní školy ví, že čeština užívá slova neutrální a citově zbarvená, dělící se na lichotná a hanlivá. Mluvčí může při tvorbě věty použít slovo pes, pejsánek, bouďák či čokl, a dát tak posluchači najevo, jak má sdělení vnímat. Každá disciplína, odbornost či řemeslo proto používá vlastní terminologii znemožňující citové vnímání pojmů. Věcný obsah každého termínu je dán zákonem, vyhláškou, normou, uzancí či heslem ve výkladovém slovníku. Záměrné nerespektování či chybná interpretace odborných termínů je v mediích běžné, a termín smrková monokultura je čítankovým příkladem, jak byl odborný termín změněn na slovo hanlivé.

V lesnické terminologii znamená monokultura stejnověký porost tvořený jedinou dřevinou, nebo s nepatrným zastoupením jiné dřeviny, vzniklý rozsáhlou holosečí a následnou umělou obnovou. K tomu je třeba dodat, že ve stejnověkém porostu je rozdíl věku stromů do 5 let, a přimísením 5 % jiné dřeviny (Jurča) či 10 % (jiní autoři) vzniká porost smíšený. Z toho je zjevné, že označovat každý porost smrku jako monokulturu je nesprávné. V současné době je podíl smrkových monokultur na lesích v ČR necelá 2 % a monokultur jiných dřevin (které však nikoho nedráždí) jsou 3 %. Smíšené porosty, ve kterých je vedle hlavní dřeviny příměs jiných dřevin vyšší než 10 %, zaujímají 80 % výměry lesů. Nynější necelá 2 % smrkových monokultur pocházejí z jednorázového zalesnění po mniškové kalamitě z počátku 20. století, kdy byly pro rychlé zalesnění použity i nekvalifikované pracovní síly, a proto se zalesňovalo v řadách podle provázku. Zalesnění po kalamitě bylo zvládnuto bez odkladu zalesňovací povinnosti a bez použití náhradních dřevin, což si zasluhuje obdiv a nikoliv ostouzení.

Růstové podmínky lesů jsou mimořádně pestré, což si lesníci uvědomovali od nepaměti, a proto vytvořili jejich typizační systémy, které jsou podkladem pro doporučenou druhovou skladbu (základní, meliorační a zpevňující, přimíšené a vtroušení dřeviny) a modelové pěstební postupy (pěstební cíl, periodicita a intenzita výchovných zásahů, těžební předpis, způsob obnovy porostu, obmýtní doba). Na základě nadmořské výšky a z ní vyplývajících klimatických poměrů byly vytvořeny lesní vegetační stupně (LVS) jako jednotky lesnické typologie vyjadřující vztah mezi klimatem a vegetačními společenstvy klimaxových dřevin (borovice, dub zimní, buk, jedle, smrk, kleč). LVS je deset, a plošně nejmenší zaujímá 0,23 % výměry lesní půdy. Přírodní lesní oblasti (PLO), kterých je 41, jsou nejvyššími jednotkami členění lesů a nejmenší z nich má podíl na ploše lesů 0,18 %. LVS spolu s půdními, edafickými (ekologickými) řadami slouží k typologické klasifikaci lesů pomocí lesních typů (LT), sdružených podle příbuznosti do souborů lesních typů (SLT), kterých je vylišeno 183 (nejmenší SLT má 4 ha z více než 2,660 tis. ha lesů, a SLT s výměrou nižší než 20 ha je pět). Nejmenší edafická kategorie zaujímá 0,7 % lesní půdy. Pro plánování lesnických opatření se lesy dělí na 24 hospodářských souborů (HS), z nichž nejmenší zaujímá méně než 0,1 % výměry lesů. Kdo je po seznámení s těmito fakty přesvědčen, že česká lesnická typologie je schematická a ignoruje ekosystémové vazby, musí být zaujatý.

Prohlášení ministra zemědělství na Zemi živitelce „Chystáme lesnickou vyhlášku, v níž doporučujeme jinou strukturu lesa na úkor současného složení. To znamená, aby v lesích nebylo tolik smrků. Vrátit se k tomu původnímu různorodému složení” vzbudí mezi lesníky zvědavost, čím chystaná vyhláška obohatí českou typologickou školu, a proč se vracet k „původnímu“ složení porostů, když se návrat k „původnímu“ klimatu očekávat nedá.

Pokud se týká smíšení porostů, měli by se do diskuse pouštět jen ti, kteří ví, o čem mluví. Pojem smíšení se vztahuje k ploše, které se týká. Při posuzování území celé ČR odpovídá smíšení republikovému plošnému zastoupení dřevin (2016): smrk 50,5 %, jedle 1,1 %, borovice 16,4 %, modřín 3,8 %, ostatní jehličnaté dřeviny 0,3 %, dub 7,2 %, buk 8,3 %, bříza 2,8 %, ostatní listnaté dřeviny 8,4 %. Při posuzování jednotek prostorového rozdělení lesa (JPRL) je situace jiná. Snahou lesníků je, aby se JPRL co nejvíce kryla s jednotkou typologickou. Při každé obnově Lesního hospodářského plánu se upřesněním typologického mapování - a v důsledku nezvládání modelových obnovních postupů i chronického překračování obnovní doby - zmenšují plochy JPRL (oddělení, dílec, porost, porostní skupina, etáž). Např. jen od roku 1997 se do roku 2005 zmenšila průměrná plocha porostu z 9,93 na 3,56 ha! Důsledkem je vyšší administrativní podíl čistých porostů a nižší podíl smíšených. To lze vysvětlit na porostu, kterým vede potok (lemovaný olšemi) nebo ve kterém jsou kamenné výchozy (porostlé javory), a porost je tedy smíšený. Pokud zařizovatel vyliší plochy s olší či javorem jako samostatné porosty, budou to porosty nesmíšené, přestože se na smíšení dřevin nic nezmění. Protože není specifikováno, na jaké úrovni JPRL se smíšení posuzuje, lze z pseudoproblému vytvořit problém nekonečný. Ochotu lesníků vyhovět vnějším tlakům lze dokumentovat tím, že přestože podle Naučného slovníku lesnického je hranicí mezi čistým a smíšeným porostem 5, resp. 10 % jiné dřeviny, v Zelených zprávách MZe se objevilo jako etalon 30% smíšení, přestože nemá oporu v žádné terminologii pěstění lesů.

Neustálé „omílání“ pojmů nevhodná smrková monokultura, nedostatečné smíšení porostů, nepůvodní dřevinná skladba; spolu s vytvářením falešné iluze, že za všechno může sucho, že smrk je jediná dřevina potřebující ke svému růstu vodu, že jen smrk má hmyzí škůdce a těžební firmy mají nedostatečné kapacity; slouží k odvádění pozornosti od skutečných problémů českého lesnictví, které se projevily kůrovcovou kalamitou. Důvodně se lze domnívat, že příčinou krize českého lesnictví je způsob jeho transformace v roce 1992, ale od toho média pozornost veřejnosti důsledně odvracejí.

„Největší – a tedy také nejbezprostřednější – zlo je dnes tisk.“
Klemens Václav Nepomuk Lothar kníže Metternich v roce 1819