Až do loňského dubna se media rozplývala chválou, jak skvěle se „lesům v naší republice v posledních letech daří“. Aby ne! Chvála byla žádoucí. Bylo 100. výročí vzniku republiky a 25 let od založení Lesů České republiky, s. p. Pak se objevilo „aktuální téma“ – kůrovcová kalamita. Aktuálního na něm nebylo nic, neboť od roku 1993 množství kůrovcem napadeného dříví rostlo a rostlo, až dosáhlo nezvládnutelného rozsahu. Od té doby se k příčinám kůrovcové kalamity vyjádřil kdekdo, a kdekdo též sdělil, „jak ji řešit“.

Své názory v mediích sdělil jak předseda vlády odborníků (?), tak ministr životního prostředí, i představitelé různých, někdy i poněkud obskurních institucí, i někteří jednotlivci. Převážně publikovaným názorem je, že přestože „všichni dělají, co mohou“, nedaří se kalamitu zvládnout, „za což může počasí a smrk“. Proti tomuto mainstreamovému názoru se občas objeví argumentace, že příčiny kůrovcové kalamity jsou hrubě zjednodušené, že jich je podstatně více a že jednou z hlavních byl politický zásah do transformace lesního hospodářství po roce 1990. Ale takové názory jsou „stranami a vládou“ tlumeny a media je nevyhledávají.

Objektivní informovanosti laické veřejnosti by prospěl jasně formulovaný názor respektované lesnické instituce, ale ani při nejpečlivějším „monitoringu medií“ se nedá nic takového najít! Přitom „ctihodné učené společnosti“ existují a mají doslova nepředstavitelný personální a odborný potenciál!

Ústav pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem (ÚHÚL) je organizační složkou státu zřízenou Ministerstvem zemědělství České republiky, s ústředím v Brandýse nad Labem a devíti pobočkami. Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM) je lesnickým výzkumným ústavem, jehož zřizovatelem je Ministerstvo zemědělství ČR, ústředí má ve Strnadech a dvě výzkumné stanice. K tomu přistupují dvě lesnické fakulty (v Praze a Brně), ale i další vysoké školy v ČR, protože lesnictví se v současné době přednáší téměř na všech (a že jich je!). K dispozici je tedy „kolektivní rozum“ několika set „evidovaných osob“ s nejvyšší lesnickou kvalifikací. Kolik jich existuje fyzicky, by se dalo zjistit jen porovnáním kontaktních adresářů uvedených ctihodných institucí, neboť podle současných zvyklostí je zcela běžné, že jedna a táž osoba je na výplatní listině více institucí. Fyzické kapacity tedy tak obrovské nejsou.

Na otázku, která se neodbytně vtírá, proč se dosud k příčinám kůrovcové kalamity a možnostem jejího řešení nevyjádřila naše významná centra lesnické vzdělanosti, je bohužel snadná odpověď. Existence, resp. míra blahobytu všech uvedených institucí je přímo úměrná finančním tokům z centra a pud sebezáchovy je spojen s potřebou přežít a vyhnout se bolesti. Jiné vysvětlení není, jedině snad, že by uvedené ctihodné instituce neměly ke kůrovcové apokalypse co říci.

„Kdo si nechce hubu spálit, musí mlčet nebo chválit.“ 
Karel Havlíček Borovský, 1821-1856, žurnalista a satirik