Za všechny ekonomické krize v moderních dějinách nesou odpovědnost centrální banky, a především činnost americké federální rezervní banky Fed. Jsou to právě centrální banky, které svými zásahy do ceny peněz - nejzákladnější ceny na trhu - způsobují hospodářský cyklus. Tyto teze v současné době znějí takřka jako kacířství, za které sice nehrozí upálení na hranici, ale přinejmenším útrpný úšklebek renomovaných a věhlasných ekonomů. A ignorantský výsměch široké veřejnosti papoušků.

Přitom je to zcela prosté a logické. Centrální banka vyvolá svou politikou levných peněz honbu za úvěry, podnítí falešný růst a nafukování bubliny v tom či onom segmentu trhu - například v nemovitostech. Rozjede se pyramidová hra, až do chvíle, kdy si dostatečný počet lidí uvědomí, že nynější ceny jsou naprosto nesmyslné, a toto "prozření" vyvolá vlnu prodejů a ceny začnou strmě padat. A tato lavina spolu samozřejmě strhne další - akciové fondy, investiční banky, i jednotlivé výrobní podniky a domácnosti. Nastává krize, jejíž hloubka je úměrná tomu, do jaké míry centrální banka udržovala cenu peněz pod skutečnými možnostmi ekonomiky.

Toto je, velmi stručně řečeno, teorie, pomocí níž vysvětlují hospodářský cyklus ekonomové rakouské školy. Jak často je takovémuto zdůvodnění příčin současné ekonomické krize umožněno zaznít v médiích bychom mohli spočítat na prstech. Natož aby takový výklad zazněl z úst politika. Renomovaní ekonomové a politici místo toho donekonečna opakují (s vírou, že dostatečně dlouho opakovaná lež se stane pravdou), že trhu bylo ponecháno až příliš mnoho volnosti, a že na vině je sobectví a nezodpovědnost finančních profesionálů. Slibují, že jimi navrhované regulace a intervence už budou dostatečné, a celý mechanismus hospodářského cyklu bude již jednou provždy patřit minulosti. A lidé jim to věří - až do prasknutí další bubliny.

Naštěstí se i v politice, která je dnes spíše jarmarkem laciných frází a jednoduchých pseudořešení než kolbištěm idejí, najde několik ojedinělých hlasů, kteří nejen že dokáží nazývat věci pravými jmény, ale kupodivu mají přesto (nebo snad právě proto?) podporu svých voličů. Jedním z nich je americký kongresman Ron Paul, o němž jsem předloni napsal článek Ron Paul - naděje pro Ameriku (NP, 7.1.2008) u příležitosti jeho kandidatury na post amerického prezidenta. Ron Paul sice, i přes nesmírnou podporu, které se mu dostalo na internetu, v republikánských primárkách propadl a kandidaturu stáhl, stále však pokračuje ve své práci, sype písek do už tak dost zrezivělého soukolí amerického kolektivismu a etatismu, a kromě činnosti v Kongresu píše články a knihy.

Jeho zatím poslední kniha End the Fed se úzce dotýká současné ekonomické krize, reaguje na otázky, které si krizí postižená americká veřejnost klade, i na pozitivní reakce, kterých se Paulovi dostalo při jeho prezidentské kampani, kdy jedním z bodů jeho programu bylo výrazné omezení nebo nejlépe zrušení americké centrální banky Fed.

Ron Paul popisuje skryté, takřka konspiračně utajené, zřízení Fedu v zimě roku 1913, i motivace, které k němu vedly - snahu uchránit americký finanční systém před bankovními panikami a krizemi vyvolané úvěrovými expanzemi. Fed měl fungovat jako nejvyšší záruka za bankovní rezervy a zajistit tak dostupnost levných úvěrů bez nutnosti obávat se následných krizí. Ve skutečnosti je však existence Fedu, jak Ron Paul uvádí na datech National Bureau of Economic Research, doprovázena hospodářským cyklem roztočeným na plné obrátky: od založení Fedu postihly Ameriku krize a finanční panika v letech 1918-1919, 1920-1921, 1923-1924, 1926-1927, 1929-1933, 1937-1938, 1945, 1948-1949, 1953-1954, 1957-1958, 1960-1961, 1969-1970, 1973-1975, 1980, 1981-1982, 1990-1991, 2001 a 2007. Jestliže má tedy Fed chránit finanční systém před neblahým hospodářským cyklem, pak fatálně selhal. Paul dále na konkrétních číslech ukazuje růst cenové hladiny v Americe a klesání kupní síly dolaru.

Časté námitky, že Amerika byla postihována krizemi i před založením Fedu, a že tedy krize jsou neoddělitelnou součástí tržní ekonomiky, vyvrací Ron Paul vysvětlením jednotlivých případů krizí v 19. století. Ukazuje, že bez výjimky šlo o krize vyvolané rukou státu - ať už zřízením centrální banky (v USA bylo zřízeno postupně několik institucí s funkcí centrální banky) s právem emise nekrytých papírových peněz a narušením přirozeně fungujícího zlatého standardu. Zlatý standard byl nakonec postupně zlikvidován - nejprve nahrazen pseudostandardem zlaté devizy (na základě dohody z Breton-Wood) a v roce 1971 definitivně zrušen. A čtenáře možná překvapí skutečnost, která není všeobecně známa, že američtí občané měli od roku 1933 zákonem zakázáno vlastnit zlato. Zákon, na jehož základě bylo americké zlato zkonfiskováno, byl zrušen teprve v roce 1975.

Na zhoubnou činnost Fedu lze podle Paula nahlížet z několika směrů. Především jde o filozofický problém a morální důvody. Snaha o ekonomický systém založený na zdravých penězích je morální věcí - a je nemorální, aby tak důležitá věc, jako jsou peníze, byla nahrazena pouhými papírky, které může centrální banka jen tak vyčarovat z ničeho. Morální důvod, proč odmítnout centrální banku, jejíž hlavní funkcí je znehodnocování peněz, je stejný, jako důvody, kvůli nimž odmítáme (alespoň snad většina z nás) jakékoliv podvádění a lhaní. Morální přístup k penězům souvisí s morálkou v politice. Ustavičným nafukováním peněz rostou výdajové možnosti vlády, její vliv a dosah její moci - na úkor svobody. Ron Paul poukazuje na to samé, co měl na mysli lord Acton svým slavným výrokem, že každá moc přináší korupci, a čím větší moc vlády, tím větší je i míra její zkorumpovanosti.

Paul, jehož postoje vůči měnové politice byly utvářeny nejen studiem ekonomie rakouské školy a známostmi s jejími představiteli, ale i filozofií Ayn Randové, zde cituje pasáž z románu Atlas Shrugged, která se týká právě vztahu morálky, společnosti a peněz. "Kdykoli se mezi lidmi objeví ničitelé, začnou nejprve ničit peníze, neboť peníze jsou pro lidi ochranou a základem jejich morální existence. Ničitelé se zmocní zlata a jeho majitelům nechají jen hromadu papíru."

Neméně důležité je ekonomické hledisko. Ron Paul upozorňuje, že existence Fedu otvírá dveře centrálnímu plánování, umožňuje vládě pokoušet se usměrňovat ekonomiku podle přání politiků a lobbyistů, na základě určité formy centrálního plánu. Systém papírových peněz vytvářených z ničeho však zkresluje ceny a přináší na trh chaos. Důsledkem jsou chybná rozhodnutí bezpočtu firem, která se však navenek zdají jako správná. Až teprve po čase se ekonomická pravda vyjeví a vyjde najevo, že investované úspory (a peníze vypůjčené na úvěr) byly v podstatě vyplýtvány. Celý systém centrální banky tak podvazuje produkční potenciál ekonomiky, nedovolí mu efektivně se rozvinout. Naopak, hází klacky pod nohy firmám, které se snaží smysluplně a racionálně kalkulovat a odhadovat budoucí rizika. Politika levných peněz zakládá ekonomiku nikoliv na úsporách, které jsou postupně přeměňovány na kapitál, ale na úvěru. Inflační politika nahrává dlužníkům - včetně největšího dlužníka ze všech, tedy vládě.

Ron Paul podrobně rozebírá mechanismus, jakou roli hraje Fed v současné ekonomické krizi. Za hlavní příčinu samozřejmě pokládá nesmyslně nízké úrokové sazby, které umožnily boom úvěrů a hypoték. Během krize pak Fed funguje jako hlavní zdroj peněz pro financování záchranných balíčků. Všechny tyto záchranné balíčky jsou závislé na Fedu, který má moc vytvářet peníze z ničeho - což je stejná politika, která krizi způsobila, a dnes prý má přinést záchranu. Nemocné firmy tak nemají žádnou motivaci provést řádné ozdravení a restrukturalizaci, a náklady nakonec nesou obyčejní Američané, jejichž úspory jsou soustavně likvidovány prostřednictvím inflace. Firmám je tak vyslán signál, že není nutné mít v pořádku své účty, ale stačí, aby prostě byly dostatečně velké (too big to fail) a měly pokud možno vazby na Fed, a budou zachráněny.

Během své politické kariéry měl Ron Paul bezpočet možností setkat se tváří v tvář s bývalým i současným šéfem Fedu - Alanem Greenspanem a Benem Bernankem. Kongres si pravidelně zve předsedu Fedu "na kobereček" a vyžaduje o jeho činnosti zprávy. Ron Paul ve své knize píše o rozhovorech s Greenspanem (který dlouhá léta prosazoval politiku levných peněz) i s Bernankem a uvádí jejich přepisy. Z odpovědí na otázky kladené Paulem je zřejmé, že oba šéfové Fedu si buď nejsou problémů, které Fed způsobuje, vědomi, nebo předpokládají, že se je dalším žonglováním s úrokovými sazbami může podařit zvládnout. Přitom Alan Greenspan byl kdysi dávno zastáncem svobodného bankovnictví a zlatého standardu. Paul se při jednom setkání Greenspana zeptal na jeho článek z 60. let s názvem Zlato a ekonomická svoboda, který je skvělou obhajobou svobodných peněz a trhu bez centrální banky. Greenspan prohlásil, že si na tento svůj článek pamatuje, a nezměnil by v něm jediné slovo - přesto dlouhá léta působil jako šéf instituce, která znamená pravý opak.

Jako cestu ven z problémů Ron Paul navrhuje, jak jinak, Fed zrušit a znovu zavést zlatý standard, který by konečně do měnového systému přinesl tržní řád, namísto státem plánovaného chaosu. Na peníze by se mělo nahlížet jako na speciální zboží, přirozeně vzniklé na svobodném trhu. Zboží, nejcennější komoditu ve společnosti, jejíž funkcí je pohodlná a neomezená směna. Jako postupné kroky k omezení vlivu centrální banky pak Paul navrhuje zákonně omezit moc Fedu emitovat nové peníze, zakázat Fedu financovat záchranné balíčky nebo vládní dluhy. A konečně umožnit Kongresu provést kompletní audit Fedu, což v podstatě nikdy nebylo možné, protože Fed smí mnohé své aktivity utajovat a jeho předseda se z nich nemusí Kongresu zpovídat. Najít pro takovéto reformy co nejvíc podpory v americké společnosti, je prvořadým úkolem Paulovy knihy.

Přestože je kniha End the Fed zaměřena na americkou situaci, v níž centrální banka funguje poněkud jiným způsobem, než je tomu jinde ve světě, je o odmítnutí centrálního bankovnictví jako celku. Zatímco Fed funguje spíše jako vládou posvěcený kartel největších amerických bank, který na jedné straně bankám dává možnost překonávat omezení trhu, a na druhé straně umožňuje vládě financovat její výdaje dalšími a dalšími emisemi peněz, ostatní centrální banky jsou v podstatě vládní instituce s určitou formální autonomií, bez otevřených vazeb na soukromý sektor. Tento rozdíl však není v principu důležitý, a základní principy - tedy ovlivňování úrokové míry a zákonný monopol na vydávání nekrytých peněz - jsou společné všem centrálním bankám na světě, a liší se pouze v míře vlivu. Knihu End the Fed, která bohužel nevyšla v češtině ale lze ji snadno objednat, se tedy vyplatí přečíst, už jen proto, že ukazuje, že idea centrálního bankovnictví rozhodně není tak pevná a neotřesitelná, jak se mnozí snaží tvrdit. Argumentů proti politice centrální banky je mnoho a postupem času, jak bude systém papírových, nekrytých peněz zdrojem hlubších a vážnějších krizí, dojde snad lidem, že peníze jsou až příliš důležité na to, aby mohly být ponechány v rukou státu.

Paul Ron: End the Fed, Grand Central Publishing , 2009, 224 stran, ISBN: 9780446549196 (0446549193)