Sledovat dění na tuzemském telekomunikačním trhu je jako sledovat pětkaře, který vymýšlí, jak by mohl dostat dobrou známku. Čas ubíhá, nápady se hrnou, pokus střídá omyl, ale ať se snaží sebevíc, nakonec mu stejně nezbyde nic jiného, než se látku prostě naučit. Posledním dílkem do skládačky je diskuse o cenové regulaci.

Názor kritiků trhu s mobilními operátory se mění jako počasí. Jednou jim vadí malý počet tržních hráčů, nízké investice, pomalé investice a naposledy jsou to vysoké ceny. Proto ČTÚ naznačil, že by výsledkem jednání regulátora mohla být regulace povinného přístupu do sítě, respektive regulace cen.

Je nabíledni, že v pozici spotřebitele bych byl úplně nejraději, kdyby mi operátor platil za to, že používám jím nabízené služby. Ale asi se shodneme, že tohle není reálné a především ani správné a dlouhodobě udržitelné. Názorový postoj ČTÚ proto dost dobře nechápu - co je vlastně cílem zamýšlené regulace? Snížit ceny? Zvýšit podíl virtuálních operátorů na trhu? Zvýšit investice? Nebo snad všechno najednou? Předpokládám totiž, že další možný důvod, který mě při čtení těchto zpráv napadá, a sice zavedení centrálně plánovaného hospodářství, nás příliš neláká.

Pokud je problémem trhu malý počet hráčů, pak pro ně bude snížení velkoobchodních cen další nepříjemnou zprávou následující hned po propadu cen za roaming. Nutné investice totiž dávají smysl pouze v případě existujícího příjmového potenciálu. A ano, argument „Cožpak miliarda zisku je málo?“ je naprosto hloupý - schopný podnikatel může podobný zisk generovat v různých oblastech, proto si vybere takovou aktivitu, která mu přináší největší návratnost investic, resp. „stojí ho“ co nejméně.

Pokud je problémem trhu malá tržní síla virtuálních operátorů, k nimž řada kritiků systému vztahuje své naděje, pak je rozhodně cenová regulace nepotěší. Jestliže síťoví operátoři sníží své ceny spotřebitelům, což je dle premiéra Sobotky i předsedy ČTÚ Nováka ideální scénář, pak zcela zlikvidují prostor pro virtuální operátory, kteří jsou schopni konkurovat právě u nízkopříjmových skupin. A tak nižší ceny zase stejně zaplatí drobný klient, který přijde o alternativu.

Pokud je problémem nízký objem nebo rychlost investic, pak je snaha o regulaci cenové politiky a tím i zdrojů na rozvoj investic dosti kontraproduktivní. Telekomunikace jsou technický obor – navíc vyžadující stále rychlejší investice – síťoví operátoři tedy potřebují ufinancovat výstavbu sítí a implementaci nových technologií. Musí mít prostor pro vytváření zisku. Nemluvím teď jen o operátorech stávajících, které již současní kritici trhu beztak odepsali, ale i o nových subjektech – ruku na srdce, vy byste se hnali na trh, na kterém regulátor chrastí řetězy a mluví o cenové regulaci?

Na tom něco bude, řeknete si. Řešením třeba může být hledání kompromisu. Co takhle snížení velkoobchodních cen pro virtuální operátory v kombinaci s tlakem na snížení maloobchodních cen celkově? Jenže pak v takovém světě budou chybět peníze na inovace, protože síťoví operátoři na ně nebudou mít, přičemž virtuální operátoři nebudou moci po úředním zásahu konkurovat – jejich prostor pro marži mezi velkoobchodními a maloobchodními cenami síťových operátorů se smrskne na minimum.

Vypadá to, že se ČTÚ stalo obětí efektu „magického uvažování“, tedy jevu, který paradoxně nedávno popisoval sám předseda Novák na svém Twitteru:

„Dalším způsobem umírání pravdy je magické uvažování čili nepokryté přijetí rozporů. Prezident v kampani slíbil snížit daně, odstranit státní dluh a navýšit výdaje na sociální politiku i obranu. Tyto sliby jsou navzájem v rozporu. Je to stejné jako říct, že z kurníku vezmu vejce, uvařím je natvrdo a naservíruju manželce, současně je usmažím a nakrmím jím děti, pak je slepici vrátím nerozbité a budu se dívat, jak se klube kuře.“

Dosavadní postup Českého telekomunikačního úřadu podobně rozporuplný. Není jasné, kolik zajíců ČTÚ vlastně honí, respektive kolik vajec v kurníku má a jak s nimi hodlá naložit. Mělo by konečně dojít k tomu, že regulátor systematicky uváží všechna pro a proti potenciálních regulačních kroků a napíše sám pro sebe jednoduchou regulační kuchařku: Jasně daný přehled cílů v časové souslednosti, včetně prostředků, které chce použít k jejich naplnění. Tím nejenže předejdeme devastaci celého sektoru náhodnými protichůdnými regulacemi, ale zároveň mu ukážeme, kam má směřovat. A ony se možná tržní subjekty samy chytí a vytčenou cestou se vydají bez hrozeb regulatorních zásahů a pokut. Tržní subjekty zatím neví, kam směřovat. A já se jim ani nedivím.

Autor je vysokoškolský pedagog a předseda správní rady Liberálního institutu.