Zakázky EU v Íránu byly vždycky ze své podstaty riskantní. Zodpovědní manažeři a politici nemohou tvrdit, že si v dobré víře mysleli opak.

Delegace švédské vlády (dle vlastních slov „první feministické vlády světa“).

Stojí za to přečíst si následující otevřený dopis amerických republikánských senátorů do Íránu, datovaný 9. září 2015.

Tento krátký dopis, psaný zcela přímočaře a bez diplomatických kliček, popisuje všechna rizika, která se nakonec stala skutečností. Varuje představitele Íránské islámské republiky, že dohoda byla protlačena proti vůli jedné ze dvou dominantních politických stran USA; že Obamovo funkční období končí za pouhý rok a něco; a že v lednu 2017, poté, co se administrativa změní, většina podepsaných senátorů dosud ve svých funkcích bude. A že nový prezident může uzavřený deal zrušit škrtnutím pera.

Jinými slovy, Airbus, Boeing, Total a další společnosti, které se přeci jen pustily do obchodování s Teheránem, věděly vcelku jasně, jaké nebezpečí podstupují, a rozhodly se je ignorovat. Ve spravedlivém světě by si následky musely řešit samy, v našem reálném světě jim nejspíš jejich ztráty bude kompenzovat stát, protože jsou dost velké na to, aby si nějakou tu pomoc vylobbovaly.

*****************************

Co vedlo k tomu, že desítky států a velkofirem začaly s tím samým hazardním projektem, vědouce, že může skončit špatně? Domnívám se, že příčinou jsou dvě myšlenky.

Za prvé, kolem roku 2015, ba už i dříve, si v USA i mimo ně hodně lidí myslelo, že demokrati dosáhli permanentní majority. Demokratická strana se začala silně profilovat jako strana identitární politiky. Ženy, černoši, gayové, Hispánci a další měli volit demokratického kandidáta jaksi z definice, a navíc si měla strana rovněž jaksi z definice podržet i bílou dělnickou třídu. Naproti tomu republikáni měli být odkázáni na stále se zmenšující voličský blok konzervativních bělochů-mužů. Kdo uvěřil této teorii, snadno pak mohl předpokládat, že další obyvatel Bílého domu se bude jmenovat Hillary Clinton.

Teorie je vadná ze dvou důvodů. Jednak mimo horečnaté sféry akademického světa většina lidí nevolí primárně podle pohlaví nebo etnické příslušnosti, i když určité bloky nepochybně existují. Pro Donalda J. Trumpa hlasovalo 53 procent bělošek, ačkoliv tiché očekávaní znělo, že ženy přeci samozřejmě ve své většině podpoří jinou ženu. Rodinné a ekonomické vazby se ukázaly silnější, než teoretický identitární feminismus, podle nějž měl převážit vliv pohlaví.

Další důvod, proč teorie skřípe, je skutečnost, že velmi velké koalice jsou nutně nestabilní a okrajové skupiny mají tendenci z nich vypadávat. V tomto případě se jednalo zejména o „modré límečky“ v rozhodujících státech, které dřív pevně patřily do demokratického tábora. S reorientací strany na etnické a jiné menšiny, kterým podle úvah akademiků patří různorodá budoucnost, ztratili bílí dělníci pozornost politiků a přestali patřit kamkoliv. Podobný proces vidíme v Evropě u stran jako FPÖ či AfD, které bez větší námahy „vyzobaly“ dřívější voliče sociální demokracie, odcizené od mateřských stran jejich imigrační politikou.

Druhý důvod je příbuzný jednomu zakladatelskému mýtu EU. Země, které intenzivně ekonomicky prorostou navzájem, spolu prý už musejí dobře vycházet napořád, ať se jim chce, nebo nechce. Írán, připoutaný k Evropě předivem obchodních vztahů, se tak měl stát přístupnějším západnímu vlivu, už jenom ze strachu, že by o svoje výhody přišel.

Toto není úplně nepravda, ale také to není žádný fyzikální zákon, věčný a neporušitelný. Ekonomika je sice důležitou součástí politiky, ale nedominuje jí tak spolehlivě, aby ji občas nedokázaly překonat jiné vlivy.

Z vlastního osobního života víme, že jedinců, jejichž životní rozhodování by se redukovalo na prachy, prachy über alles, není zas tak moc. Národy jsou na tom nejinak. Evropa před první světovou válkou byla ekonomicky integrovaná dost podobně jako teď, protože byrokracie bylo málo a celní bariéry nebyly tak vysoké. Rakousko-Uhersko tvořilo velmi srostlý a funkční trh. Rovněž Velká Británie byla pevnou součástí evropské ekonomiky, když si v poměru 52:48 odhlasovala brexit. Ve všech těchto případech převládly jiné motivace nad čistě hospodářským zájmem a svazek se rozpadl.

Ponaučení: nechoď, Vašku, s mulláhem na led… Jsem rád, že se ČR v oblasti příliš neangažovala.

*****************************

Hudební epilog
Nesouvisející, ale pěkné.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora