Lepší než rodinná firma je rozptýlené vlastnictví akcií. Platí to i pro firmu, syn jejíhož zakladatele v září zemřel
Nedávno zemřel Barron Hilton. Významný podnikatel, který ze stejnojmenného hotelového řetězce založeného jeho otcem udělal globální impérium. Ve své závěti odkázal 97 procent majetku na dobročinné účely. Znamená to, že majitelem významné korporace se stane nějaká nadace a Hiltonova rodina zůstane s omezenými prostředky?
Nikoli. V první řadě, Barron Hilton už dávno nevlastnil společnost Hilton Worldwide Holdings Inc. Ta zůstává akciovou společností, která je vlastněna velkým počtem anonymních akcionářů. Pokud máte prostředky v některém americkém akciovém fondu, jste jejími spoluvlastníky patrně i vy sami, neboť Hilton Worldwide Holdings s tržní hodnotou přes 26 miliard dolarů je součástí akciového indexu S&P 500.
Firma šla na newyorskou burzu poprvé v roce 1946. V soukromém vlastnictví byla během let 2007–2013, kdy byla vlastněna společností Blackstone Group. V roce 2013 šla podruhé ve své historii na burzu, kde se jejím akciím daří: od prosince 2013 se cena akcií téměř zdvojnásobila. Historie společnosti byla bohatá na události – jeden čas existovaly dvě nezávislé firmy téměř stejného jména, ale tyto detaily vynechme. Položme si otázku: proč existuje tak málo velkých společností, které jsou vlastněny rodinami svých zakladatelů? Proč firmy vstupují na burzu a proč se jejich majitelé vzdávají nezávislosti a kontrolního balíku akcií?
Proč firmy vstupují na burzu
V české ekonomice je tato otázka dvojnásobně důležitá. V zemi, kde je mezi podnikateli populární rčení „společníků má být lichý počet a tři jsou moc“, je slabý domácí kapitál, burze stále dominují akcie z kuponové privatizace a ideálním ukončením podnikatelského projektu není vybudování impéria, ale výhodný prodej firmy solventnímu zahraničnímu zájemci.
Nic proti zahraničním investorům, ale středně velká ekonomika typu České republiky by měla mít funkční burzu. Bylo tomu tak za první republiky i za Rakouska-Uherska. Ve srovnatelně velkých zemích s vlastním silným kapitálem (Švédsko, Švýcarsko) je tomu tak dodnes. Lze samozřejmě emitovat akcie třeba v Londýně, což velmi úspěšně provedla česká firma Avast, ale má to svá úskalí a není to úplně „ono“.
Ale proč vůbec firmy vstupují na burzu? Proč jejich zakladatelé podstupují trápení s minoritními akcionáři, s regulátory trhu a proč dokonce někdy riskují možnost nepřátelského převzetí, kdy většinový balík na burze koupí někdo „nežádoucí“? Ano, odpovědí je kapitál, který firma získá úpisem akcií na veřejném trhu. Ale je to nutné, zejména v prostředí velmi nízkých úrokových sazeb? Když navíc každý student podnikových financí ví, že akciový kapitál je dražší než úvěr?
Faktem zůstává, že jen velmi málo skutečně velkých korporací se obešlo bez veřejného úpisu obchodovatelných akcií. Největšími americkými firmami v soukromém vlastnictví (tj. bez akcií na burze) jsou Cargill (zpracování zemědělských produktů) a konglomerát Koch Industries. V první desítce jsou dále potravinářský řetězec Albertsons, společnost Mars (výrobce stejnojmenných karamelových tyčinek), několik dalších firem z oboru potravinářství a maloobchod a pak poradenské a účetní společnosti (Deloitte, Pricewaterhouse Coopers, Ernst & Young), pro které je soukromé vlastnictví obvyklé. Poradenská společnost Accenture je však již řadu let úspěšně obchodována na burze – zvyk tedy nemusí být železná košile.
Hlavní výhoda veřejně obchodovatelných akcií je, že v případě zhoršených hospodářských výsledků neexistuje povinnost vyplácet dividendy – zatímco úroky z bankovních úvěrů či dluhopisů je nutno platit za všech okolností. Firmy financované akciovým kapitálem jsou tudíž méně náchylné k platební neschopnosti během recese.
Platí to i v makro měřítku: americká ekonomika se snáze, rychleji a levněji dostala z finanční krize než ekonomika eurozóny, která je mnohem závislejší na bankovním úvěrovém financování.
Je tu ještě další rozměr. Nikde není garantováno, že schopný majitel firmy bude mít stejně schopné následníky. Soukromá společnost je ve své podstatě absolutní dědičná monarchie. Podobně jako ve skutečných monarchiích, i v čele soukromých firem se mohou střídat velmi schopní panovníci s osobami naprosto nevhodnými pro vedoucí funkce. Neschopný panovník může dokonce připravit stát o jeho nezávislou existenci – vzpomeňme, jak se Bavorsko stalo součástí Německa, anebo proč Fridrich Falcký prohrál bitvu na Bílé Hoře – protože v osudový den dal přednost obědu s anglickým vyslancem. A podobných příkladů lze v evropských dějinách uvést desítky.
Pro impérium zvané Hilton Worlwide Holdings nepochybně platí, že rozptýlené vlastnictví akcií – což je ve světě podnikání obdoba demokracie – má větší šanci dosadit do vedení firmy profesionály, než by tomu bylo v případě rodinné firmy. Nic osobního proti Paris Hiltonové, ale role hvězdy bulváru jí sedí lépe.
Mimochodem: heslo „řídit stát jako firmu“ lze vykládat nejrozmanitějšími způsoby.
LN, 8.10.2019
Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.