Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Od okamžiku, že doručení fikcí, není fikce, ale skutečné doručení, ztratilo slovo fikce v ČR svůj význam. V okamžiku, kdy HDP může být zvýšeno úplně zbytečnou prací, nemůže HDP být nic jiného než fikce, nejen v ČR. O co tady vlastně jde?

Podstatné z článku jsou jen poslední dva odstavce. To ostatní je jen omáčka. V nedávné době, kdy většina lidí se musela snažit, aby přežila, byly peníze měřítkem jejich snažení. To dnes neplatí. Všichni máme v dostatečné míře to co potřebujeme a i chceme, aniž bychom se museli vyloženě snažit. Jsou různé stupně snažení nesnažení. Nemůžeme se však úplně přestat snažit; to by také nešlo. Nejde tedy o nic jiného, než jak přerozdělit ovoce snažení.

Autorka článku má trochu naivní představu o lidech. Argumentuje třeba tvrzením, že péče o zdraví je odpovědností každého jednotlivce, ne vlády. To je sice pravda, ale pravdou též je, že většina lidí, dostane-li možnost, není schopná takové odpovědnosti dostát. Tak třeba v Británii během 2. sv. války, kdy byly potraviny na příděl, byla společnost obecně zdravější než před válkou. Potom, starost o nemocné již není odpovědností každého jednotlivce, ale vlády. Pokud tomu tak je, má vláda co mluvit do ceny cukru.

Logicky vše spěje jen k udržování klidu, nejen v ČR, tedy aby bylo nějak srozumitelně přerozděleno to, co máme. No a aby tato praxe byla zastřešena nějakou teorií (to chtějí odborníci), tak máme namísto peněz fiktivní HDP. No a pokud ovoce snažení bude rozkradeno jen v přijatelné výši, klid bude. Pokud ovšem, pokud nezasáhnou nějaké vnější síly.

Můžete definovat "přijatelnou výši " ? A stát nesmí kecat do žádných cen, ani do ceny cukru. To už tady bylo, a jak to dopadlo... ekonomický náraz hubou do zdi... a k tomu znovu spějeme za hudby Óda na radost pod vlajkou EU.

A autorka nemá naivní představu o lidech, jen soustavně upozorňuje na zlořády ve státě, potažmo v EU, a nabízí také řešní, která uvedla v minulých statích.

Ono to uvalení daně na cukr se vrátí jako bumerang. Protože lidem zbude po zvýšení všelijakých daní stále méně peněz, budou méně nakupovat (nevím jak a kdo, ale my jako důchodci nakupujeme jen to, co nezbytně potřebujeme a s omezením zda si to můžeme dovolit. Takže nastane menší poptávka, producenti cukru budou od pěstitelů odebírat méně řepy a ti sníží osevní plochy. Takže výnos daně uvalené na cukr bude menší a menší. Přitom cukr je jedním z nejdůležitějších zdrojů energie pro těžce manuálně pracující. Proč tedy nestanovit maximální obdah cukru v nápojích? Tohle ale není řešení, zkrachovali by sportovci a celá lobby se kolem nich točící. Všimli jste si, kdo především sponzoruje sport? Tak si prohlédněte kdo je největším sponzorem. Reklama to dosvědčuje.

Ano, zvýšení cen má za následek snížení příjmu.

Jenže, kdo by co chtěl od absolventů Aspenu, že.

toto všechno je nepodstatné. Neříkám, že nesprávné. Podstatné je, že chceme více, než na co máme schopnosti.

No právě, ten, který své schopnosti dokáže zdokonalovat ( neplést si to se všehoschopností ) může mít vyšší nároky. A že někdo něco chce a nic proto nehodlá dělat, to neznamená že to musí dostat.

,Přijatelnou výši ́stejně jako přijatelné počasí/klima! definovat neumím.

Kecat do cen: pokud občané trvají na zdravotní péči ,,zdarma" (k čemuž se A. Forman nevyjadřuje, považuje to asi za nutné/správné), potom musejí přistoupit na určitá omezení. Nic není zadarmo.

Neberu autorce snahu upozorňovat na zlořády. To někteří činitelé předešlého režimu také dělali - nechápali proč lidé nechtějí radostně a za zpěvu pracovat a socialisticky (tedy správně) se chovat, když už socialismus 30 let mají . . . ??

Netvrdím, že autorka nevidí problém. Jen si myslím, že jí jeho podstata uniká. To se projevuje třeba i tak, že kecání vlády do cen jí vadí (stejně jako A. Formanovi), ale už neuvádí, že je to cena za náš požadavek, aby se vláda/společnost pak starala a to nejen o naše zdraví.

Naše požadavky musejí být v rovnováze s našimi schopnostmi. Způsob, jak se teď řídíme, považuji za dost tragický - máme požadavky nad jejich rámec. Zatím tu ale nevidím nikoho, kdo by byl schopen pochopit a pak popsat objektivně problém, nabídnout jeho řešení a potom vůli jej řešit.

Nevím, proč neustále mícháte jablka z hruškami, tedy cenu cukru se starostí o zdraví. Vláda tu není od toho, aby se starala o zdraví lidí, to je především starostí občana samotného, který využívá nemocenské pojištění dle produktů, které nemocenské pojišťovny nabízejí.

Zodpovědní lidé se starají, nezodpovědní se nestarají.

To ale potom ti, kteří se o sebe nestarají, nesmí chtít po někom, aby se staral za něj. Musí se zodpovědnosti naučit, jinak to nepůjde. A zdaleka se to netýká jen zdraví. Vše začíná u rodiny, výchovou a pod.

k A. Forman 17.5.2024 10:38

Nejde jen o cukr a o zdraví. Odskočili jsme. Autorka tvrdí, že pomocí fiktivního HDP nás úřady a vláda přesvědčují, že se máme nebo brzo budeme mít lépe, než sami víme. Tento nesoulad názorů pak plyne z

a) HDP, jak se počítá, je fikce tak jako tak. tudíž nemá cenu se na něj odvolávat b) je tedy otázka proti čemu máme měřit náš názor na situaci, v které se nacházíme c) autorka tvrdí, že stát zasahuje chaoticky do našich životů příliš, i zdražením cukru ale i důchody a dalšími kroky (s tím souhlasím) d) připadá mi, že autorka vidí řešení v odpovědnosti každého jednotlivce. V tom vidím její naivitu, neboť se domnívám, že většina lidí není schopná být odpovědná do takové míry za svůj život, aby s ním byla spokojena

e) řešení vidím v tom, že se veřejnosti/občanům nabídne míra, do které veřejnost/vláda bude odpovědná za jejich životy a blaho, a ve stejnou uvede CENU takové míry. Když se cena bude zdát vysoká (nejen cena cukru), tak vláda řekne dobře - míru vládní odpovědnosti míru (kterou veřejnost sama nese) musíme snížit. No a to tady nikdo odpovědně neříká. Všichni chtějí zdravotnictví zdarma, vysoké a zdravé důchody, atd, a nikdo nechce znát za to tu cenu.

" .... většina lidí se musela snažit, aby přežila, byly peníze měřítkem jejich snažení..... "

Není nejdůležitější se pořád snažit, podstatné je UMĚT se snažit a to tak, aby to snažení k těm penězům nakonec vedlo až budou potřeba.