V rámci předjarní inventury svých textů vybírám z přehršle poznámek k aktuálním pomíjivým tématům několik málo významnějších nadčasových tezí. Šestý díl je věnován euru a Schengenu.
- Euro a Schengen představují výdobytky, které jdou vysoko nad rámec standardní mezinárodní spolupráce. Zvyšují pohodlí v určitých životních situacích, cena za tyto výhody je však nesmírně vysoká a nepoměrná k přínosům. Účet zdaleka nebyl splacen.
- Euro a Schengen jsou plodem nabubřelého pokrokářského myšlení, které nadřazuje dalekosáhlé politické vize nad reálný svět kolem nás a nad přirozený běh věcí. Pro fungování evropského integračního celku nebyly potřebné, natož nutné. Zúčastněné státy jimi byly uvedeny do zbytečné a nepřiměřené vzájemné závislosti. Jejich existence, respektive problémy, které vytvářejí, žene Unii směrem k užší integraci v řadě klíčových oblastí, aniž by však, jak se ukazuje, rozhodování na centrální úrovni bylo schopno přinést řešení vzniklých obtíží.
- Jednotná měna a prostor nekontrolovaného pohybu osob představují skutečné katalyzátory činnosti Unie, lapače kompetencí, které svou existencí ženou Unii směrem k užší integraci v řadě klíčových oblastí.
- Euro bylo od počátku politickým projektem pojímaným svými architekty v čele s Jacquesem Delorsem jako symbol a katalyzátor vytváření evropské federace, který měl posloužit jako hmatatelný prvek identifikace občanů s Unií i jako hybatel přesunu moci z národní úrovně do Bruselu. Příznačné je, že v neúspěšné euroústavě bylo euro uvedeno jako jeden ze symbolů Unie. Ekonomické ohledy stály při vytváření měnové unie zřetelně v pozadí.
- Logika společné měny v nesourodém evropském prostoru vytyčuje cestu k centralizované fiskální a transferové unii.
- Dnes je zřejmé, že výhod eura je méně, než se slibovalo, zatímco náklady v ekonomickém i politickém smyslu jsou nesmírné. Větší pohodlí a úspora transakčních nákladů pro turisty cestující do jiných států a pro podnikatele obchodující se zahraničními partnery jsou jistě příjemné, samy o sobě jsou ale sotva protiváhou problémů, které měnová unie vytvořila. Vývoj dává za pravdu kritikům, kteří od počátku předvídali, že jednotná měna bude pro hospodářsky a sociálně nesourodé seskupení států, jakým je EU, ekonomicky nevýhodnou svěrací kazajkou, navíc sotva udržitelnou bez postupné centralizace hospodářské politiky.
- Maastrichtská generace evropských politických elit v čele s Jacquesem Delorsem vytvořila v podobě měnové unie megalomanský, nebetyčně nepokorný konstruktivistický experiment, kterým chtěla posunout integraci od regionálního hospodářského seskupení směrem k federaci a vystavět si tak svůj pomník v dějinách. Přitom ignorovala hospodářskou, sociální a politickou realitu Evropy.
- Euro namísto slibované stability a růstu přineslo nerovnováhu. Došlo k vytvoření systému, kde jedni doplácejí na druhé – na jednu stranu nastavení parametrů měny vyhovuje jen některým státům, zatímco jiné na něm tratí, na druhou stranu dobří hospodáři jsou nuceni platit dluhy těch, kteří si žili nad své možnosti a na oplátku jim vnucují svoje modely.
- Udržování jednotné měny jde jednak do peněz, jednak do svrchovanosti členských států.
- Náklady eura v rovině politické nezahrnují jen ztrátu vlastní měnové politiky, ale také nutnost podřízení se koordinaci hospodářských politik v rámci EU neboli omezením vyplývajícím z tzv. hospodářské unie, která je druhou stránkou unie měnové. Hospodářská unie se teprve vyvíjí a není zdaleka jasné, kde se zastaví.
- Měnová unie by pro své ideální fungování vyžadovala postupné sjednocení hospodářských a sociálních modelů napříč členskými státy včetně daní, penzijního systému či pracovního práva, vytvoření společného rozpočtu a přesun rozhodování o těchto klíčových věcech do bruselského centra. To vše dohromady by znamenalo odstranění prostoru pro rozvíjení jakékoli skutečné politiky na národní úrovni, a tedy vytvoření skutečného evropského státu. To je jistě něco, s čím počítal Jacques Delors a další architekti eura naladění na stejnou notu, ale určitě ne to, co politici slibovali lidem, když se euro zavádělo.
- Cestou pro záchranu eura není utahování smyčky, ale omezení členské základny na ty státy, které jsou přirozeně hospodářsky sladěné, srovnatelně výkonné. Státům, kterým nevyhovuje tempo rozhodujícího proudu, by mělo být umožněno měnovou unii opustit a obnovit vlastní měnu.
- Euro dnes brzdí ekonomiku, vede k nestabilitě, k rozkolu mezi evropskými národy, snižuje popularitu Unie a v konečném důsledku ohrožuje vlastní udržitelnost integračního celku. Na mysl připadá přirovnání k biblické babylonské věži.
- Apokalyptické scénáře o konci Unie, o mohutném propadu hospodářství a dokonce o tom, že budeme „bojovat o přežití“ pro případ, že euro v dnešní podobě nevydrží, je třeba brát s rezervou a chladnou hlavou. Máme vlastní zkušenosti s rozdělením měny rakousko-uherské a československé, známe příklady rozpadu řady jiných měnových unií. Chvíle, kdy by sterilní, politicky korektní design eurobankovek zpestřily v některém státě národní kolky, by ve skutečnosti byla šťastným dnem pro Evropu, protože by znamenala obrat v doposud jednosměrném pohybu integrace, úsvit decentralizace a flexibility.
- Jednotná měna je jedním z klíčových prvků, který spoluvytváří dnešní podobu evropské integrace a předurčuje její další vývoj. Bez přehodnocení tohoto projektu – směrem k opuštění, či omezení na státy, které se přirozeně blíží optimální měnové zóně – nelze uvažovat o tom, že se EU fundamentálně změní.
- Schengen je po euru další velký projekt architektů unifikované Evropy, který se proměnil v noční můru. Riskantní experiment maastrichtské generace evropských politických elit, která chtěla integrační projekt skokově posunout směrem ke státnímu útvaru a vystavět si svůj pomník v dějinách, uvrhl Evropu do závažné krize. Zapůsobil jako jeden z hlavních spouštěčů, které vyvolaly migrační záplavu, učinil z ní rázem společný problém všech členských států a stal se katalyzátorem dalšího prohlubování celé katastrofy.
- Schengen je důvodem i záminkou těžkého kalibru pro přesun klíčových pravomocí v oblasti vnitra a justice z úrovně členských států do bruselského centra. Jde tedy o jádrové sféry veřejné moci, základní prvky organismu nezávislého státu. Tyto náklady bohužel zatím nejsou plně reflektovány a vnímání Schengenu kraluje pozlátko odstranění hraničních kontrol, jehož reálná přidaná hodnota je mizivá. Ztrátu pár minut ve frontě na hraničním přechodu lze stěží poměřovat s újmou na státní svrchovanosti.
- Dluhová a migrační krize jsou příležitostí a naléhavým podnětem k přehodnocení pomaastrichtského vývoje a k úvahám o zeštíhlení integračního projektu na oblasti, kde se v praxi osvědčil.
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem