Autoři televizních a filmových dokumentů hledají divácky zajímavá témata všude kolem nás. Často se snaží přiblížit náročnou práci lidí v neobvyklých profesích, kteří jsou při jejím vykonávání vystaveni různým nebezpečím.

V dokumentu, který jsem nedávno v noci zhlédl v televizi, jsou hrdiny opraváři obřích laminátových vrtulí. Pracují na jejich údržbě v rámci největšího pobřežního komplexu 175 větrných elektráren na světě v Severním moři.

Jsou to skutečně obdivuhodní lidé. Jen za neustálého vlnobití bezpečně přistát u paty gigantické ocelové „roury“ o výšce 150 metrů nesoucí mohutný generátor a třílistou vrtuli o průměru 58 metrů je operace z pohledu nenámořníka na úrovni „ruské rulety“.

Mechanici musejí na plošinku u paty věže vyložit materiály potřebné k opravě poškozených náběžných hran sklolaminátových vrtulových listů, akumulátorové profesionální nářadí a dokonalé horolezecké vybavení.

Pak se téměř jako komiksoví spidermani pohybují ve stálém a relativně silném větru po téměř neviditelných lanech kolem svisle stabilizované povrchově poškozené lopatky. Ta se při otáčení chová jako nevyvážená a vyvolává silné vibrace celého stožáru, proto musí být do její opravy celé zařízení z bezpečnostních důvodů odstaveno.

Musejí obrousit poškozené vrstvy laminátu na náběžné hraně vrtulového listu až na pevný základ, nanést speciální lepidlo, upravit tvar a velikost záplaty. Přilepit ji, nanést další vrstvu rychle tvrdnoucí epoxidové pryskyřice. Po jejím vyzrání povrch přebrousí a natřou speciálním lakem.

Pokud zesílí vítr nad stanovenou mez, musejí práci přerušit. Prostě nemají to lehké, zejména v souvislosti s tím, že počet poškozených náběžných hran vrtulí nečekaně stále roste. Lze tedy očekávat, že bude hůř. Údržba větrného energetického mořského parku bude stále nákladnější a počet rotujících obřích „vibrátorů“ se bude postupně zvyšovat.

Připočteme-li k tomu většinou nezveřejňované extrémně vysoké finanční i energetické náklady na vybudování větrníku a ekologickou likvidaci vrtulí ze skelných laminátů, lze odvodit, že ekonomická návratnost projektu a jeho ekologický přínos se při velmi optimistickém pohledu pohybuje někde kolem nuly, možná dokonce i pod ní. Ale o to ve skutečnosti ani nejde.

Jde čistě o politiku, kde pojmy efektivita, rentabilita a přírodní zákony nic neznamenají.