Po letech, kdy Evropa zalézala stále hlouběji do područí ruského plynového medvěda, se nyní snaží urychleně vycouvat zpět. Už ale hledá náruč dalších šelem v jiných částech světa.
Zraky a naděje se nyní upínají například ke Kataru. To je maličká země s obřími zásobami plynu. Ale taky je to země velmi problematická, která roky dělá věci, nad nimiž se v Evropě minimálně zvedá obočí, spíše jsou však razantně odmítány. Katar například utlačuje ženy či popravuje homosexuály. Existuje také silné podezření, že financuje radikální islámské skupiny. Většinu obyvatel Kataru tvoří přistěhovalci, kteří tam pracují ve velmi pofidérních podmínkách.
Najednou jako by to však nevadilo. Všichni vidí jen možnost dovozu katarského plynu. Stejně tak zřejmě mávnutím kouzelného proutku zmizí odpor vůči těžbě břidlicového plynu tzv. frakováním. Jde o mimořádně neekologický způsob těžby, který byl v řadě zemí včetně té naší zakázán. Jenže nyní je krize.
Vsadím se, že už vůbec nebude nikdo řešit, že při těžbě a přepravě plynu uniká do ovzduší metan, což je mnohonásobně silnější skleníkový plyn než oxid uhličitý. Pokud bude plyn ve velkém dovážen obřími loděmi, bude samozřejmě i uhlíková stopa velmi zásadní. Najednou ale jako by to nikoho nezajímalo. Vše jde stranou.
Jde o klasickou ukázku naprosto nekoncepčního přístupu ode zdi ke zdi. Dovolím si tvrdit, že takový přístup však ještě nikdy nepřinesl nic pozitivního. Pokud se pletu, tak mne prosím opravte. Jsem ale přesvědčen, že Evropa hodlá dál tančit na velmi tenkém plynovém ledě. Ale pozor, přichází jaro a s ním i oteplení. To je přesně čas, kdy se pod nezodpovědnými led často propadne. A pod ním bývá voda velmi studená.
Převzato z webu iUhli.cz