Teoretiky tržního hospodářství byl za osu veškerého pohybu tradičně pokládán zákazník. Je to totiž on, kdo drží prst na spoušti, totiž na peněžence. Dnešní pozorovatel si ale snadno všimne několika jevů, které v současnosti toto centrální postavení zákazníka zpochybňuje:

1) Především jsou to kupy umělých hmot dovezené z Číny, které zaplňují nákupní centra, jednou tvarované do podoby obuvi, jindy oděvů, ještě jindy třeba hraček (aby si i budoucí zákazníci už od raného dětství na umělou hmotu pěkně zvykali). Zarážející jsou ceny: jsou totiž stejně vysoké jako u zboží z materiálů pravých. (Chápu, že lidé, kteří tyhle obchody organizují, to nechtějí dělat zadarmo - vila v luxusní čtvrti něco stojí a nové ferrari taky není zadarmo. Nerozumím ale tomu, proč na to přistupují zákazníci. Jsou snad slepí?)

2) Teoretici tržního hospodářství předpokládali, že na trhu bude existovat konkurence - většímu množství producentů nezbude nic jiného než soutěžit o přízeň zákazníků. V kolínské TPCA vyrábějí toyoty, peugeoty a citroeny na stejných linkách ze stejného materiálu titíž dělníci. Jak by mohl být mezi takovými auty vůbec nějaký rozdíl? Jaký je to výběr, když si zákazník vybírá mezi výrobky, které se ve skutečnosti liší jen značkou?

xxx

Nemám valné mínění o významu takového psaní. Kolik toho jen Heidegger napsal proti šíření techniky a dnes je svět technikou zaplaven. Kolik toho jen Adolf Loos napsal proti imitacím a dnes jsou imitace všude. Ba hůř, nejde už ani o imitace pravých věcí, ale o imitace imitací...

Nedávno jsem stál ve frontě(!) u pokladny a starší paní, která stála přede mnou, mi o prodavačce řekla: „Ona je hodná, ona na mě nespěchá...“ Představa, že zákazník je cosi jako podřízený prodavače, mi přišla natolik absurdní, že jsem se rozhodl o tom napsat.