Každý z mojí a starší generace ví, co to byly socialistické závazky. To se například havíři z OKD zavázali, že na počest 25. sjezdu KSČ vytěží jeden milión tun uhlí nad plán. A když se to povedlo, tak byla velká sláva, vyplácely se odměny a ti nejlepší byli vyplácnuti na tabulu cti.

A přesně tak to vypadá s obnovitelnými zdroji. Vyšlehne se hafo větrníků a hned se počítá, kolik se ušetřilo uhlí. To jsou ovšem výpočty naprosto zavádějící a klamné, protože nikdo už neřekne, že po dobu, kdy „fúkalo“, musely tepelné eletrárny stejně topit a spalovat uhlí, protože tak rychle odstavit a zas nastartovat nejdou. A navíc, pokud jakýkoli kotel přiškrtíme, tak se sniží jeho účinnost, ale spotřeba zas až tak ne. A nikdo také neřekne, kolik energie ta výroba a instalace větrníků vlastně sežrala. Ocel, barevné kovy, cement, naftu (a hodně nafty při té stavbě) std.

A stejná, ne-li ještě větší blbost jsou solární panely. Mají instalovaný výkon vyjádřený v MW skoro tak velký jako Temelín, ale elektrické energie skutečně dodaly jen malé procento (myslím, že 3%) elektrické práce, vyjádřené v násobcích kWh. A efekt? Naprosto stejný jako u větrníků. Nulový. Slunce nejvíc svítí v době dovolených, kdy o energii není žádná nouze, zatímco v třeskuté zimě, kdy by každý MW výkonu síti helfnul, nevymámíte ze solární elektrárny buď nic, nebo takové drobky, které nestojí vůbec za řeč.

A proti tomu, na druhé straně barikády, stojí jaderné elektrárny. Spokojeně si funí a naprosto spolehlivě zásobují síť výkonem bez ohledu na denní či roční dobu. Jsou démonizovány pro svoji nebezpečnost, ale je to s nimi tak trochu jako s letadly. Jsou lidé, kteří ani za nic do letadla nesednou, a přitom si naprosto klidně sednou vedle podnapilého řidiče a nepřipoutáni se řítí na nejbližší strom.

Kdysi jsem psal o mediální hodnotě jednoho mrtvého při havátii v jaderné elektrárně a ta je daleko vyšší než mediální hodnota sta tisíc mrtvých Bangladéšanů při povodních. A dnes jsem četl v metru článek jednoho kolegy, myslím, že to byl B. Olšer, a ten ve svém článku vypočítával, jak všechny hodnoty radiace byly ve Fukušimě a bližším a vzdáleném okolí překročeny. A to, myslím, v době, kdy na nemoc z ozáření zatím nezemřel žádný Japonec. Snad dva pracovníky elektrárna zabila vlna tsunami, ale ta by je patrně zabila i tehdy, kdyby se někde na břehu moře oddávali nějaké nevinné zábavě – třeba předávání genetické informace partnerce.

Všechny předepsané bezpečnostní limity jsou bezpečnostními proto, že jsou velmi daleko od hodnot, které člověku škodí nebo ho dokonce zabijí. Uvedu příklad ze svého oboru. Za bezpečné elektrické napětí, s kterým lze bez rizika pracovat ve vlhkém prostředí, bývalo a doufám, že stále je, považováno napětí 24V.

Ovšem spousta lidí včetně mě běžně pracuje, i když ne ve vlhkém prostředí, s napětím desetkrát vyšším, tedy s 240V. No, občas to zabrní, že? A nikdo nevykřikuje, že norma byla překročena desetkrát. Ale jak často se takovéto hysterické a manipulativní výkřiky objevují v souvislosti s jadernou energetikou? Naustále, až do totálního zblbnutí celých národů. Podoba s nacistickou, goebbelsovskou propagandou je opravdu až zarážející.

Převzato z blogu autora s jeho souhlasem