Století těžby přinese jen nezaměstnané horníky

Někdy i drobná zpráva ostřeji nasvítí něco, nač se jinak díváme jako na banalitu. Třeba když premiér Sobotka navštívil Dolní Rožínku na Vysočině a na tiskové konferenci řešil, co bude s propuštěnými horníky. Co se děje? Nic více a nic méně než to, že se chystá (ke konci roku) definitivní konec definitivně poslední těžby uranu v Česku. Na místě je logická otázka: Co nám těžba uranu přinesla?

Ta zpráva bilancuje celé století. Česko je surovinově pestré, má ode všeho trochu, ale snad jen v hnědém uhlí a uranu patří k velmocím. Český uran ztělesňoval příběh 20. století: od chvíle, kdy z něj Marie Curieová izolovala radium, přes éru, kdy ho jako muklové těžily elity národa a sytil jaderné zbraně Sovětů, až po dobu jaderné energetiky, ale i útlum těžby.

Uran byl spjat s nejvyspělejšími technologiemi doby. Ještě před šedesáti lety lidé snili, že na špetku uranu budou létat letadla a jezdit auta. Našinec mohl logicky očekávat, že země, jež v těžbě uranu sehrála takovou roli, bude obrazně těžit i z jeho sepětí se špičkovými technologiemi. Že když už nemá exkluzivní jaderný výzkum toho typu, jaký představuje CERN v Ženevě, osvojí si či prosadí alespoň závody na přepracování uranu či výrobu palivových článků do energetických reaktorů. Ale samá voda. Ty články stále dovážíme z Ruska.

Těžba uranu končí a nám zůstane problém s nezaměstnanými horníky. Podle toho, o čem jedná vláda, to nejsou lidé, jež by políbila múza špičkových technologií. Buď půjdou do předčasného důchodu, nebo do nějaké montovny. I tak vypadá loučení s uranem po stu letech jeho průmyslové těžby. Leckomu to může připadat jako promarněná šance.

LN, 18.5.2016