Vyplatí se investovat do malé vodní elektrárny?

Fakt, že se skoro každé léto objevují snímky „hladových kamenů“, například v Děčíně či v Ústí nad Labem, už nikoho nezaskočí. Ale mohl by. Hladové kameny se objevují při skutečně nízkých stavech vody, tedy v letech velkého sucha, kdy hrozila neúroda a hlad. Objevovaly se tedy vzácně, jednou za řadu let. Objevují-li se teď pravidelně, cosi to signalizuje, ať už tomu říkáme klimatická změna, či jinak.

Ty změny se týkají nejen přírody. Mění se i povaha střetu zájmů. Léta se mluvilo o střetu zájmů přírody a člověka. Jako cesta ven se jevily technologie šetrné vůči přírodě: získávat energii z obnovitelných zdrojů, jako jsou malé vodní elektrárny, větrníky či solární panely. Malé vodní elektrárny ztělesňovaly aktivity, které měly onen střet zájmů překlenout. Teď ale vidíme, že tato představa tak úplně nefunguje.

Nefunguje v situaci, kdy v létě klesají průtoky řek i potoků natolik, že ovlivní i tuto malou energetiku. Takže střet zájmů je tu opět, jen ve vyšší lize. Už neplatí dělení „příroda versus lidské aktivity“, teď platí i „aktivity šetrné vůči přírodě versus jiné aktivity šetrné vůči přírodě“. A to přináší důsledky technologické, byrokratické i společenské.

Klesají-li v létě průtoky tak, že i řeky typu Sázavy pod jezy skoro vyschnou, je třeba regulace odběru vody. Myšleno vody pitné, pro zahrádkáře, zemědělce i energetiky. A to bývá potíž. Když se řekne „minimální zůstatkový průtok“, každý pochopí, proč je pro řeku či potok důležitý. Ale když se řekne někomu, kdo v dobré víře investoval do malé vodní elektrárny, že má smůlu, neboť pro uchování minimálního zůstatkového průtoku musí silně omezit odběr vody, je to problém.

Je to problém byrokratický, neboť se tu přou resorty životního prostředí a zemědělství. Může to být i problém právní, kdyby nějaký „vodník“ podal žalobu. Ale je to i společensko-politický problém důvěry. Jak přimět lidi k užívání šetrných technologií, když se může ukázat, že i ty chválené technologie škodí? To je otázka do pranice.

LN, 2.10.2019