I když jsem ve sporu o budoucnost Šumavy zvyklý na hodně, přesto mne aktivisté a na ně navázaní vědci občas překvapí. Již jsme si zvykli, že zatímco všude jinde je kůrovcová kalamita považována za tragédii, na Šumavě si kůrovce hýčkáme a s vytěženým dřevem ho již třináct let rozvážíme po celé republice. Ale že bude kůrovec v oficiálních dokumentech parku nazýván „ekosystémovým inženýrem“, je fakt bláznivina.

Vědci zodpovědní za šumavskou tragédii používají nejrůznější argumenty, aby toto své selhání vysvětlili: „I když tady nejsou téměř žádné vzrostlé stromy, je to stále les, ve kterém se téměř nic nezměnilo. Zůstala stejná půda, podhoubí, voda,“ říká jeden z nich. „Máme pomatenou terminologii. Smrkové plantáži s hříbkama říkáme les, a když se pak konečně rozpadne a může se nadechnout, už tomu les neříkáme. Přitom to je obráceně,“ poučuje nás jiný. „Tohle není přemnožení kůrovce, to je přemnožení smrku!“ argumentuje další. Tito vědci nerozlišují mezi stínem stromu živého a stromu suchého. Tvrdí dokonce, že „suchý strom spotřebuje méně vody než strom živý, a tak suché lesy vodu šetří“.

A v nově navrhovaných Zásadách péče jdou tito lidé ještě dále. Přírodní zóna Šumavy, ve které se nezasahuje proti kůrovci, je nyní na necelých 30 procentech národního parku. V roce 2036 může přesáhnout polovinu a v roce 2060 má být divočina dokonce na třech čtvrtinách území. Po celém světě se realizují projekty na sázení stromů a obnovu lesa s tím, že tím zmírňujeme změny klimatu. Navrhovaným rozšiřováním šumavské divočiny uschnou další miliony smrků. Nezbláznili jsme se?