Ruská ekonomika měla po zavedení západních sankcí zkrachovat během pár dnů. To se nepovedlo, a proto teď Evropská unie domlouvá postup, jak sankce rozšířit, hlavně jak zastavit dovoz ruské ropy. Naproti tomu se nechal ruský prezident Vladimir Putin slyšet, že sankce poškodily pouze západní země, které je vyhlásily. Samotnému Rusku spíše prospěly, protože jeho ekonomika dostala příležitost předvést svou sílu.

Důkazem je kurz rublu, který se vrátil na předválečnou hodnotu 80 rublů za dolar. Ani tato slova ovšem nevystihují, co se v zemi děje. Proto nakonec experti obou znesvářených stran ocenili informace ruské centrální banky, respektive její guvernérky Elviry Nabiullinové.

Uznala, že západní sankce zasáhly finanční sektor, ten jim ale dokázal díky rezervám čelit. „Ovšem časový prostor, ve kterém může ekonomika žít z rezerv, je konečný,“ doplnila guvernérka.

To ostatně platí i pro každodenní ekonomické poměry. Inflace v Rusku dosáhla 17,5 procenta, a to právě v delší perspektivě zasáhne domácnosti.

Centrální banka tomu musí čelit 17procentní úrokovou sazbou a tím opět komplikuje podnikům přístup k úvěrům. Tak se opět nedá dlouhodobě fungovat.

Strategická úvaha z dílny ruské centrální banky zní, že se ruská ekonomika musí restrukturalizovat. Tím se myslí, že exportní podniky musí hledat nové odběratele.

Zároveň je třeba najít dodavatele dílů, které podléhají embargu, případně přeorientovat výrobu na starší produkty, které nebudou potřebovat tolik cizí elektroniky.

Jinými slovy, cesta pro ruskou ekonomiku existuje, i když se západní embargo protáhne na neomezenou dobu – tím se míní několik let, možná pár desetiletí. Historické příklady ovšem ukazují, jaká tato cesta skrývá rizika.

Uzavřít se před světem a spoléhat na vlastní síly vydržel dvě desítky let rumunský diktátor Nicolae Ceausescu. Obešel se bez dovozů ze Západu a udržel si nezávislost i vůči Sovětskému svazu, tedy jeho Radě vzájemné hospodářské pomoci.

Náklady tehdy dolehly na obyvatelstvo, kterému nejen chyběl přístup ke spotřebnímu zboží, jako v jiných socialistických státech, ale v posledních letech diktatury nebyly k sehnání ani základní potraviny, v noci se vypínala elektřina a televize běžela jen čtyři hodiny denně.

Otázka těchto dní tedy zní, do jaké míry se Rusové dokážou takovému scénáři ubránit pomocí svých energetických exportů a za přispění Číny, možná Indie?

Případně jak dlouho bude ruské obyvatelstvo připraveno nástup chudoby snášet. Západ by si ovšem měl uvědomit, že se čekání na odpověď může protáhnout na měsíce a roky.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy