Prosincový jistě ne poslední záchranný summit v Bruselu jen znovu potvrdil, že každý další krok k fiskální federaci eurozóny je čímdál obtížnější. Pochopitelně. Evropské hospodářství stagnuje, eurozóna je v recesi, Německo zpomaluje a těsná unie předpokládá hlubokou finanční solidaritu věřitelských států a nejen bankovní unii, bankovního komisaře a tvrdý německý deflační diktát na rozmařilé dlužníky.

Něco jiného jsou odpustky španělským bankám či pokoutní snižování řeckého státního bankrotu a něco jiného cyklické dlouhodobé výkyvy ekonomik spoutaných úrokovou mírou společné měny, která oscilace mezi nimi neustále posiluje. Francouzská představa, že se budou sociální náklady na nezaměstnanost společně a automaticky (anticyklicky) vyrovnávat, sice je logická a přiznává na rozdíl od Německa i strukturální problém eura, ale na severu celkem pochopitelně nepřijatelná. Něco jiného je riskovat peníze daňových poplatníků, když hrozí kolaps, a něco jiného z takové krize budovat permanentní dotační systém pro dnes už opět chudé státy jižní Evropy, které po umělém dohánění svých sousedů teď opět posílají desetitisíce gastarbeitrů na sever. Jejich europrosperita dlouho nevydržela a v Zaalpí najednou platí bližší košile než společný kabát.

Zvláštní je případ německé kancléřky a její strany. Ti potřebují zastavit další kroky k integraci do zářijových voleb, ale nejen to. Každý zásadnější (?) solidárnější krok k fiskální federaci znamená pro ně revizi unijní smlouvy a tím pádem propad v referendu ve Francii. Je tudíž v ústavně, formálně (ekonomicky) myslícím Německu naprosto neproveditelný. Proto chce kancléřka, aby v budoucnosti státy podepisovalys Unií zvláštní smlouvy na vázanou finanční pomoc, které by německou disciplínu a nutné strukturální změny zakotvily bilaterálně. Francie, nejen jako mluvčí zchudlých států, chce peníze a ne režim. Francouzská deziluze s Unií má hluboké antifederalistické kořeny a nedůvěra vůči politické unii nepochybně poroste. Je zajímavé, že ze všech států platících eurem je tam odpor vůči společné měně nejvyšší (36 procent).

A tak i nadále každý nový záchvat nekonečné eurokrize umožní nějaký pokoutní krůček k ideálu fiskální unie. Dnes už lze rekapitalizovat zkrachlé španělské banky, aniž by se zatížil státní rozpočet jako v Irsku, zítra možná budou vydány společné dluhopisy. Euro ale mělo zajistit větší prosperitu. A je jen otázkou času, kdy lidé pochopí, že v pasti společné měny blahobyt možný není a bez něho nelze budovat společný stát.

LN, 18.12.2012