Když nakupujeme zboží v obchodě, vyměňujeme statek za peníze. Když obchodník platí zaměstnance, vyměňuje peníze za službu. Peníze se točí z ruky do ruky a my to od nich očekáváme. Přitom ale nevědomky věříme, že mají určitou hodnotu. Když nakupujeme hypoteční zástavní listy, vyměňujeme aktiva za aktiva. Aktiva se točí z ruky do ruky a znovu očekáváme, že mají určitou hodnotu. Jaká je ale hodnota peněz vyjádřená v jiných aktivech?

To je otázka, kterou si občas investoři na finančních trzích položí. Někdy se ale bohužel stane, že při hledání odpovědi na tuto otázku investoři znejistí a důvěra v hodnotu peněz vyjádřenou v jiných aktivech klesne. V takové situaci se nedůvěra může změnit v hromadnou snahu najít hodnotu peněz v reálných statcích. Pak nastává finanční krize.

Hledání reálné hodnoty peněz vyjádřené v reálných statcích je naprosto přirozené pro každého účastníka nepřímé směny. Není možné používat transakční prostředky, aniž bychom věřili v jejich hodnotu vyjádřenou ve statcích a službách, které můžeme za tyto transakční prostředky nakoupit. Problém ale je, že centrální banky se už od svého vzniku systematicky snažily účastníkům nepřímé směny hledání reálné hodnoty peněz ztěžovat. Proč? Aby pod kontrolou vlády mohly předstírat, že vydávají hodnotnější peníze, a tím získat vyšší ražebné.

Centrální banky znesnadňovaly hledání reálné hodnoty peněz tím, že znesnadňovaly konverzi peněz za fundamentální krytí, jakým je monetární kov. K tomuto jim pomáhaly vlády, které systematicky znesnadňovaly vydávání soukromých peněz, aby mohly nastolit vládu „fiat money“. Slavný ekonom Milton Friedman v knize z roku 1971 Monetary History of the United States, 1867-1960, ukazuje na příkladu politické debaty v druhé polovině devatenáctého století v USA, že se tehdejší vláda snažila zmanipulovat veřejnost, aby dosáhla zákazu používání stříbra jako monetárního kovu. Důvod byl jasný, předchozí občanská válka, pro jejíž financování federální vláda vydávala “fiat money”, takzvané „greenbacks”, ukázala, že vláda nebyla schopna „greenbacks“ udržet proti konkurenci jiných měn.

Vidina ražebného vždy lákala vlády a centrální banky k tomu, aby znesnadňovaly účastníkům nepřímé směny hledání odpovědi na otázku, jaká je reálná hodnota peněz. A tak, když jsou účastníci nepřímé směny důvěřiví vůči hodnotě „fiat money“, rádi svůj optimismus promění v investici. Když je naopak přepadne pesimismus, začnou hromadně unikat k reálným statkům. V prvním případě přijde ekonomický rozmach a ve druhém pak recese. To, že je ekonomický rozmach velmi rozsáhlý a ekonomická recese velmi hluboká, je pak pouze důsledek toho, že důvěra v hodnotu „fiat money“ byla příliš velká anebo příliš malá. Finanční krize tak pouze demonstruje to, že výdobytek moderní civilizace – centrální bankovnictví – není schopno zajistit stabilní důvěru ve „fiat money“ a stabilizaci pouze předstírá, stejně jako předstírá jejich reálnou hodnotu.

Centrum pro studium konkurence, Lliberální institut