Položme si otázku, za jakých předpokladů je nejpravděpodobnější, že se člověk při svém rozhodování vyvaruje chyb a bude jednat co nejvíce racionálně? Lidé nejspíše učiní správné (či optimální) rozhodnutí tehdy, když mohou očekávat, že všechny náklady i výnosy svého rozhodnutí bezprostředně pocítí ve své vlastní sféře. V takovém případě má člověk veškerou motivaci k tomu, aby pečlivě zvažoval výhody i nevýhody různých alternativ. Naproti tomu racionální a hospodárné jednání je nejméně pravděpodobné v situaci, kdy náklady a prospěch daného rozhodnutí ponese, resp. obdrží někdo jiný než jedinec, který dané rozhodnutí učinil.

Z toho důvodu existuje obrovský rozdíl mezi případy, kdy člověk utrácí své vlastní peníze pro své vlastní potřeby a kdy naopak utrácí cizí peníze ve prospěch někoho jiného. V tomto směru se lze inspirovat obzvláště názorným a instruktivním výkladem z pera ekonomů Miltona a Rose Friedmanových¹. Utrácíte-li peníze, můžete vynakládat své vlastní peníze nebo peníze někoho jiného; můžete přitom utrácet ve svůj vlastní prospěch nebo ve prospěch někoho jiného. Kombinací těchto dvou párů alternativ dostáváme následující čtyři možnosti:

Kategorie I představuje utrácení vlastních peněz pro vlastní potřeby. Tak např. člověk si chce ze svých úspor koupit nový televizor. V takovém případě zná své vlastní preference a má představu, jaké vlastnosti by dotyčný televizor měl mít. Má rovněž silnou motivaci, aby zvolil takovou variantu, které mu přinese pokud možno co nejvyšší hodnotu za každý dolar, který utratí. Tato kategorie je typická pro většinu tržních transakcí.

Kategorie II odpovídá utrácení vlastních peněz pro potřeby někoho jiného. Příkladem budiž situace, kdy člověk ze svých peněz kupuje dárek k narozeninám či vánocům pro někoho jiného. Má stejnou motivaci šetřit jako v kategorii I, ale zpravidla nemůže znát skutečná přání a preference jiného člověka tak dobře, jako zná svá vlastní. Může se tak snadno stát, že obdarovaný by dal přednost tomu, kdyby místo dotyčného dárku obdržel peníze, které dárce na zakoupení dárku vynaložil. Byl by totiž schopen příslušný obnos použít takovým způsobem, jenž by mu přinesl větší prospěch. Sem patří např. bohatý filantrop ze Západu, jenž z vlastního popudu zakoupí nejmodernější počítače a daruje je škole v chudé rozvojové zemi. Je docela dobře možné, že dotyčná škola pociťuje jako naléhavější úplně jinou investici a dovedla by tedy s penězi utracenými za počítače naložit účelněji (z hlediska svých skutečných potřeb).

Kategorie III odpovídá utrácení cizích peněz na vlastní potřeby. Tak např. člověku je nabídnuto, aby se v restauraci naobědval na účet někoho jiného. V takovém případě nebude brát ohledy na cenu a objedná si pravděpodobně podstatně dražší jídlo, než kdyby si oběd měl sám zaplatit z vlastních peněz. Ví však, na jaké jídlo má momentálně chuť, a proto zvolí alternativu, od níž si slibuje největší prospěch. Do této kategorie spadá třeba pojištěnec, jenž v okamžiku spotřeby čerpá zdravotní péči zdarma.

Kategorie IV odpovídá utrácení cizích peněz na cizí potřeby. V takovém případě člověk nejenže nehledí na náklady, ale navíc obvykle ani nezná přání a preference toho, v čí prospěch peníze utrácí. Výsledkem často bude, že vynaloží značné náklady na něco, co dotyčnému příjemci přinese jen malý či dokonce nulový užitek. Právě v této kategorii je tendence k plýtvání a neúčelnému jednání největší. Náleží sem např. politik, jenž se snaží utratit peníze daňových poplatníků takovým způsobem, aby zvýšil jejich blahobyt. (Pokud jsou politikovi při utrácení veřejných prostředků zájmy občanů lhostejné a sleduje pouze vlastní prospěch, jde o případ náležející do kategorie III., tj. utrácení cizích peněz na vlastní potřeby.)

¹ Milton a Rose Friedmanovi, Svoboda volby. Praha: Liberální institut, 1992, str. 118-120.

Lliberální institut