aneb Jedna možnost, k čemu by mohla být dobrá EET

Saldo je definováno jako rozdíl kladných a záporných hodnot. Saldo občan – stát by definovalo rozdíl, kolik konkrétní osoba přispěla a kolik naopak spotřebovala ze „společné kasy“.

Základní mechanismus výpočtu příjmové strany by neměl být obtížný – je např. možné využít osobního daňového účtu (daňové informační schránky), „důchodového konta“ a přehled plateb zdravotního pojištění. Navíc v prvních dvou případech se jedná o státní instituce, jejichž prointegrování je možné nařídit a věřím, že byla-li by vůle, nebyl by problém standardizovat výměnu informací i se zdravotními pojišťovnami.

O něco složitější by to mohlo být se stranou výdajovou. I zde je určitě možné některé výdaje ihned adresně navázat na osobu – např. přehled vykázané zdravotní péče. U jiných – např. financování povinné školní docházky – tyto údaje buď nejsou, anebo nejsou dostupné příslušné osobě, resp. jejím zákonným zástupcům. A u jiných – např. bezpečnost státu - už pak tyto výdaje adresně navázat na osobu lze jen obtížně, pokud vůbec a nejspíš by bylo nutné použít jakýsi paušální odečet vypočítaný dle principu per capita. Na druhou stranu, jak ukazuje tento přehled, i na příjmové straně existují nedaňové a kapitálové příjmy a přijaté transfery, resp. inkaso daní z příjmů právnických osob, které by obdobným způsobem mohly dávat paušální bonus. Jinou možností by pak mohlo být tyto neadresné položky do celkového salda nezahrnovat vůbec.

Jak ukazuje již jednou zmíněný přehled příjmů státního rozpočtu pro rok 2018 vypracovaný MFČR, procentuálně největší kapitolou příjmů je inkaso DPH. Přesně na tuto kapitolu míří i projekt EET, v současné době koncipován jako uložení povinnosti na prodejce. O kvantifikaci jeho přínosů nepanuje shoda, od pozitivních odhadů ministerstva (např. zde a zde), přes poněkud opatrnější (zde), až po vysloveně skeptické (zde).

Pokud by se realizovalo daňové saldo a došlo by k přesunu kapitoly DPH z neadresných mezi adresné – předpokladem by bylo, že by z platby bylo možné identifikovat jednoznačně zákazníka, což mj. vylučuje např. platby v hotovosti –, bylo by možné namísto konceptu povinnosti na prodejce nabídnout koncept služby zákazníkovi, ne nepodobnému platbě kartou přes platební terminál. Namísto úřadu by kontrolu prováděl zákazník a bylo by na jeho rozhodnutí, zda si vybere poskytovatele služby, který mu umožní adresnou registraci DPH z jeho platby, či nikoliv.

Tato motivace bude do značné míry záviset i na tom, zda by se saldo občan-stát využívalo čistě k informativním účelům, či zda by došlo k politickému rozhodnutí využít toto saldo k diferenciaci přístupu k poplatníkům.

I kdyby zůstal jen informativní účel, věřím, že i tak by realizace salda občan – stát měla smysl. Pokud by systém dokázal proaktivně upozornit zejména na významné či neočekávané propady salda, je možné, že by se pak někteří poplatníci začali více zajímat o veřejné finance a v případě vynakládání těchto peněz způsobem, se kterým souhlasí, i více identifikovat se státem, který si koneckonců platí.