Před nedávnem proběhla médii zpráva o tom, že hypotéky budou dražší, totiž že naše centrální banka zvýšila úrokové sazby. Nebylo náhodou, že právě o hypotékách se mluvilo zdaleka nejvíce, vždyť dnes se zadlužuje každý druhý a řeč je víc než o pouhých miliardách. Proto tolik humbuku, že tohle téma se dotýká peněženky příliš mnoha z nás. Rád bych proto přispěl se svou troškou do mlýna a v rychlosti načrtl, jak se tomu s bankami, úvěry a úroky má. Na první pohled to může vypadat nadmíru nudně, ale podlejší zločiny a zákeřnější záporné hrdiny nenajdete ani v té nejlepší detektivce.

Začněme opravdu suše, úsporami. Proč lidé vůbec spoří, proč vše, co vydělají, okamžitě nespotřebují, když spotřeba je vlastně smyslem práce? Pár důvodů napadne každého z nás. Šetříme na horší časy, šetříme, když si přejeme později koupit něco dražšího, a tak dále. Často také šetříme, abychom své prostředky zapůjčili a získali úrok. V každém z uvedených případů je úspora odložením spotřeby do budoucnosti, ke kterému se rozhodneme, když si ceníme pozdějšího předpokládaného prospěchu víc než současného užitku. Někdo na budoucnost nemyslí, a proto neuspoří vůbec nic, totiž v jeho očích je jakýkoliv budoucí prospěch zanedbatelný ve srovnání s přítomným uspokojením. Druhý zas spoří velmi mnoho, protože si budoucnosti cení, například odkládá jisté prostředky v očekávání svého stáří, případně pro děti, možná plánuje koupit si dům, anebo něco jiného, důvodů existuje bezpočet. Jak je vidět, jde o dost individuální volbu, navíc velmi závislou na životní situaci.

A teď nějaký konkrétní příklad. Řekněme, že pan Jiří Překladatel přeložil nedávno román z francouzštiny do češtiny. Co udělá se svým honorářem? Může jej spotřebovat, třeba si koupit nový oblek, nábytek, chodit do báječné restaurace, cokoliv si jen bude přát. Případně však jej zapůjčí svému známému Petru Příteli, který nutně pro své podnikání potřebuje nové auto. Za rok, podle jejich dohody, dostane Jiří své prostředky zpět, plus jistou prémii za to, že oblek, nábytek a restaurace jsou o celých dvanáct měsíců odloženy. Stejně to funguje se všemi půjčkami, i když třeba je zprostředkují nějaké finanční instituce, jejichž úkolem je pro peníze pana Překladatele hledat nejlepší využití. Každá půjčka si vyžaduje člověka ochotného odložit svou spotřebu na později a také člověka, jehož prospěch z okamžitých peněz je větší než prémie, kterou musí později připlatit.

Na scénu nyní konečně vstupují hlavní padouši! Kdyby tomu skutečně bylo, jak se píše v předcházejícím odstavci, nemohli bychom být národem dlužníků o nic více než národem věřitelů. Na každého člověka, který uzavřel hypotéku a koupil si dům, bychom měli jiného, který svou spotřebu dobrovolně odložil, velmi zjednodušeně řečeno. Jenže tu cosi nesedí, možná už to dobře vidíte. Podle výše řečeného je celkový objem úvěrů daný preferencemi jednotlivých lidí, jejich ochotou spořit, poměrem, kterým váží svou budoucnost vůči přítomnosti. Ve světle tohoto tvrzení však novinové titulky, o nichž byla zmínka na samém počátku, říkají cosi velmi podivného. Centrální banka to byla, kdo zvýšil úrokovou sazbu! Jestli ale úrok ve své podstatě závisí především na preferencích jednotlivých lidí, jak je možné, aby kdosi nařídil, jaké mají být? Jak je možné, aby to byla ČNB, která určuje kolik a za kolik si lidé přejí půjčovat? Jak to centrální bankéři dělají, že si určují úroky sami, aniž by se nás ptali, jaké si je přejeme mít? Nemůže za tím být nic jiného než nějaká kulišárna, protože dobrovolně bychom si takhle do svých záležitostí mluvit nenechali.

Vraťme se k panu Překladateli. Za své úsilí byl odměněn těmi, kteří neumějí francouzsky a rádi by si jím překládaný román přesto přečetli. Zde do hry vstupuje bankovní systém ve své podstatě (ta čísla si lze snadno zjistit, zhruba stačí sečíst HDP a inflaci) fungující jako ohromná tiskárna na peníze. Roztočený tiskařský lis den za dnem ukrajuje z odměny pana Překladatele jistý malý kousek. Čím déle bude Jiří otálet, tím více ztratí. Totiž barevný papír téměř zanedbatelné užitné hodnoty, který třímá v rukou, je hojnější a hojnější, říká se tomu měnová politika, viz též deklarované cíle ČNB. Tímto obtížně postižitelným způsobem je kus práce skryté za honorářem převeden do trezorů bank, aniž by kdy jediný bankéř musel cokoliv užitečného vykonat jako protislužbu.

Jiří si nemusí být vůbec vědom, kam jeho peníze plynou, vidí však, že jeho úspory mu z rukou mizí, a vidí též, že odkudsi prýští ohromné množství prostředků. Šetření je nevýhodné. I když svěříte své peníze nějaké finanční instituci, stále ztrácíte tím, že se tisknou nové a nové peníze, byť méně, než když si bankovky ponecháte ve slamníku. Vaše peníze, za kterými je skryta poctivá práce, soutěží i s těmi, které byly svým majitelům ukradeny a jsou nyní nabízeny za směšný úrok, na který by oni sami nikdy nepřistoupili, kdyby do toho mohli mluvit. Jiří a všichni ostatní se logicky za takové situace snaží zbavit hotovosti, aby minimalizovali svou ztrátu. Mohu však učinit ještě více, mohou pro sebe získat kus toho, o co byli připraveni, prostě se mohou také zadlužit.

Vůbec není proto rostoucí objem dluhů projevem lidské hlouposti a svého druhu obžerství, jde o velmi rozumnou odpověď na organizované olupování, kterému jsme vystaveni. Zastánci měnové expanze tvrdí, že tato krádež nám přináší vyšší blahobyt. Jak by to bylo možné? Podle nich jsou nově natištěné peníze skrze bankovní systém směrovány spíše do investic než do spotřeby, produkují budoucí blahobyt. Kdo a co je ale měřítkem „správnosti“ takového opatření? Jestliže kohokoliv přinutíme jednat jinak, než jak si sám přeje, nezvýšíme vůbec nijak jeho užitek. Kdyby se Jiří namísto půjčky svému známému rozhodl honorář propít a projíst, znamenalo by to, že si cení takového zužitkování své práce více než jakýchkoliv investic, i kdyby ty snad později nesly přesladké ovoce. Kdyby byl nucen k investicím, jeho užitek by se fakticky snížil. Obecně vzato může být umělé zvýšení míry investic provedeno jedině na vrub současnosti, my budeme dnes chudší, aby později bylo lépe, proti své vůli. Protože ale právě my dnes jsme měřítkem toho, co je správné, nemůže nikdo říkat, že tomu je naopak. Je to správné, protože je to naše volba, jiné kritérium správnosti ani neexistuje. Je čirým nesmyslem, aby nějaká centrální banka stanovovala úrokovou míru, protože její stanovení je výhradně v kompetenci jednoho každého z nás. Nemůžeme se mít lépe, když nás někdo nutí dělat to, co si sami nepřejeme.

Však také lidé očividně jednají, jako kdyby jim bylo srdečně jedno, co jim experti nalinkovali. Získávají levné úvěry a snaží se tímto způsobem obnovit míru spotřeby, která odpovídá jejich individálním preferencím. I kdyby se jim to však podařilo a plně získali zpět to, o co jsou připraveni, musí přesto dojít k nezvratným změnám. Předně je měnová expanze přerozdělováním. Vůbec není zajištěno, že ten, kdo poctivě pracuje a vydělává si, bude schopen získat vše, co mu bylo ukradeno. Pravděpodobně se část jeho produktu dostane do rukou někoho docela jiného, kdo si tohle štěstí ničím nezasloužil. Dále se změní struktura ekonomiky, protože zapůjčené peníze budou využity jinak, než jak by tomu bylo bez měnové expanze.

Dochází ještě k jedné, a to velmi nebezpečné, strukturální změně. Bez inflační měny, bez centrálních bankéřů zasahujících do našich životů by celé hospodářství bylo podstatně stabilnější. V případě nějakého otřesu, třeba prudkého vzrůstu ceny ropy, by se nestalo nic závažného. Některé investice by se ukázaly být chybnými a kdosi by přišel o své úspory. Tak už to chodí, riziko patří k životu. Protože však jsme vedeni bankovním systémem a jeho uloupenými levnými penězi, abychom se zadlužovali, je trh podstatně křehčí, stabilita jeho rovnováhy je pochybná, dá se to připodobnit k jehle postavené na špičku. Mnohem více lidí splácí nějaký úvěr, než kolik by se zadlužilo bez trvalého znehodnocování měny. Jejich osud je tak pevně spjat s osudem finančních institucí. Jediný otřes může změnit všecko. Recese, která by jinak zasáhla silně jen několik málo odvětví, se nyní skrze rozbujelý bankovní systém mnohem snáze přenese do celé ekonomiky. V takových časech bývá spánek centrálních bankéřů dosti neklidný, obvykle v hlubokých obavách přikáží loupit ještě usilovněji, aby nedošlo k prudké měnové kontrakci. Někde třeba spadnou dva mrakodrapy a tiskařské lisy se hned rozbíhají dvakrát tak svižně. Tím se kruh uzavírá, centrální banka svými opatřeními zajišťuje, že je jako takzvaný věřitel poslední instance absolutně nepostradatelná.

Slíbil jsem vám skutečně zákeřné padouchy. Neznám skutečně větších než jakými jsou centrální bankéři. Neznám ani nechutnějšího triku než toho, který provádějí s penězi. Kdokoliv uvažuje, že se významně zadluží, by měl přemýšlet, zda svůj budoucí osud skutečně chce podřídit libovůli těchto pánů. Nedokáží totiž udržet v klidu jehlu stojící na své špičce. Malé zhoupnutí z pohledu jejich statistik může znamenat, že váš život vezme docela jiný směr, než jakým jste si přáli jít. Zhoupnutí velké, to bychom bezpečně na vlastní kůži poznali všichni, dlužníci však nejdříve a nejkrutěji.