Tento článek je krátkou formální analýzou pojmu „nejmenší stát“ a „den daňové svobody“.

Často to slyšíme. Chceme stát co možná nejmenší! Uvedené tvrzení je oblíbeným sloganem lidí, kteří se sami označují za liberály. Ale i jiní souhlasně přikývnou. Jaký je ale ten nejmenší stát? Jestliže velikost něčeho stále zmenšujeme, můžeme dosáhnout maximálně nuly. Je tedy cílem nulový stát, tedy jeho zrušení? To ani radikální liberálové netvrdí, snad anarchisté. Pak volání po co nejmenším státu nedává smysl. Jak velký má tedy být stát? Nabízí se slovo optimální, asi málokdo řekne, že stát má být menší než optimální, vypadalo by to bláznivě.

Zajímavé je, že tatáž úvaha platí i o státu malém. Malý stát, který je menší než optimální, vypadá taky divně. Důvod pro používání pojmu „nejmenší stát“ je asi ten, že je z mediálního hlediska údernější. Každý si totiž myslí, že úředníků je mnoho, zákonů je nepřehledné množství a daně jsou veliké. Hlásání optimálního státu by tolik nechytlo za srdce, navíc by se muselo mluvit více o podrobnostech a ještě by se ukázalo, že rozdíly mezi politickými soupeři nejsou tak fatální, jak sami tvrdí. Nicméně, požadavek nejmenšího (i malého nebo velkého) státu je hloupost.

Proč však o tom píšu?

Je to v souvislosti s dnem tzv. daňové svobody, pro Českou republiku stanoveným Liberálním institutem na 11. června. Liberální institut slaví den daňové svobody a podporuje (tak) co nejnižší daně. Také proto, že co nejnižší daně jsou atributem nejmenšího státu. Řekl bych však, že co nejmenší daň (nejlépe nulová) je podobný nesmysl jako co nejmenší stát. Opět je na místě požadovat optimální daně, optimální vzhledem ke stavu státní kasy a navrženého rozpočtu například. Výraz daňová svoboda však evokuje představu zdanění jako něčeho vždy zavrženíhodného, co musí být minimalizováno a nikoli optimalizováno. Je to opět mediální, manipulativní termín.

Samotný způsob, kterým se den daňové svobody počítá, lze také kritizovat. Počítá se jako suma státních výdajů k HDP. Jinak řečeno, když existují výdaje nutné, ale neodváděné přímo státu, tyto se do výpočtu neuvádějí.. Může to být např. soukromé zdravotní pojištění, důchodové spoření, různá pojištění, mýtné placené soukromému vlastníkovi ap. V takovém případě se můžete stát daňově svobodnějšími, ale současně platit stejně či více. Vhodné by pak bylo zavést ještě termín „den výdajové svobody“. Do výpočtu by se pak kromě daní zaváděly i nutné výdaje (připouštím, že nutné výdaje by měly být nějak taxativně stanoveny). Co byste si vybrali, být více daňově nebo výdajově svobodní?

Uvedené a další termíny a floskule, tj. požadavek nejmenšího státu, nejmenších daní nebo i tvrzení „privátní je vždy lepší než státní“, což je jinak řečený požadavek minimálního státu, jsou produktem jakéhosi naivního liberalismu, vzniklé snad kdysi pod tlakem života v totalitním státu, v současnosti však diskreditují liberální doktrínu. Až tedy příště uslyšíte o minimálním státu či daňové svobodě, zeptejte se sami sebe: chci minimální či optimální stát, chci minimální nebo optimální daně?