Když se začalo mluvit o danění vkladů v kyperských bankách, začalo se mluvit také o zločinu a krádeži. Možná je takové pojmenování kyperských událostí výstižné z nějakého morálního hlediska. Čistě technicky a účetně to ale přesné není.

V půlce se března se objevila informace, že všechny vklady na Kypru budou zdaněny sazbou odstupňovanou podle výše vkladu. Tehdy jsem mluvil o měnové reformě.

Od té doby se situace x-krát změnila, snad poslední verze mluví o tom, že záchranu problémové banky (tzv. "bail-in") zaplatí zejména vkladatelé s víc než stem tisíc eur na účtu. To, že vkladatelé přijdou o část vkladů a zbylá část jim bude vyměněna za akcie banky, označuje řada komentářů za krádež a podobně. Problém je v tom, jestli uložení peněz do banky považovat za investici.

Většina klientů banky by vložení peněz na bankovní účet za investování asi nepovažovala. Pokud se na ale na "bail-in" podíváme z pohledu účetnictví, vypadá to trochu jinak. Tipuju, že čas účetní optiky v budoucnu znovu přijde...

Spoříte? Omyl, investujete

Jak to tedy z pohledu účetnictví vypadá?

Lidé často žijou v přesvědčení, že když své peníze vloží do banky, stále jsou to jejich peníze, že je mají v bance jaksi uschované. Omyl!

Ve skutečnosti člověk i vkladem do banky investuje – konkrétně půjčuje bance peníze (i když smlouva nemluví o půjčce peněz, ale o vedení běžného účtu, termínovaného vkladu nebo jakéhokoliv bankovního produktu) a dostává za to úrok (nehodlám teď na tomto místě diskutovat o jeho výši). To, co klienti bank vidí svých na bankovních výpisech, včetně úroků, není de facto to, kolik mají peněz uložených v bance, ale kolik jim banka dluží, kolik jí půjčili.

"Bail-in" je postup podobný postupu při bankrotu jakékoliv jiné firmy. K tomu patří i to, že věřitelé přicházejí o část svých pohledávek, případně je budou rekapitalizovat.

Investice vkladatelů na Kypru, tedy věřitelů kyperských bank, nevyšla a oni o část investovaných peněz přišli. Podle vyjádření šéfa UniCredit Bank by se tento princip měl používat i v případě dalších problémových bank. Toto vyjádření by si všichni vkladatelé měli zapsat za uši. A bez ohledu na to, kde peníze do banky vložili: o podobném principu se mluví i v dalších zemích počínaje Spojenými státy či Kanadou a konče Velkou Británií.

Rozděl a plánuj

Co se stane, když se najednou banka ocitá v problémech a není schopna plnit své závazky? Co se stane pak?

V Evropské unii nepřijde vkladatel o všechno. Určitou část mu garantuje stát. Bývá to tak velmi často i jinde. V rámci Unie se garantují vklady do výše sta tisíc eur u každé banky. Stejný limit platí i pro vklady v České republice. V České republice garantuje výplatu vkladů Fond pojištění vkladů. Pokud jde o vklady vedené u poboček zahraničních bank, které působí na našem trhu (např. Zuno, ING…), ty jsou pojištěné v zemi, kde má sídlo mateřská banka.

V současné době Fond pojištění vkladů disponuje zhruba 25 miliardami korun (to je ovšem pouhé zhruba procento hodnoty pojištěných vkladů v Česku). Fond má ze zákona na zahájení výplaty pojištěných vkladů 20 pracovních dní od data vydání oznámení o platební neschopnosti.

Zmiňovaných 25 miliard korun by v případě problémů větší banky nestačilo. Proto v červnu 2012 preventivně schválila Česká národní banka desetiletý dluhopisový program fondu v objemu sta miliard korun.

Na začátku dubna oznámil Fond pojištění vkladů zahájení příprav zadávacího řízení na veřejnou zakázku na výběr poskytovatelů syndikovaného úvěru ve výši sta miliard korun.

Co z toho pro vkladatele plyne?

Nenechat se vyšachovat. Pro ty, kteří mají v bance víc než sto tisíc eur, by mělo být samozřejmé rozdělení vkladů mezi víc bank – když tedy odhlédneme od toho, že by rozhodně všechna aktiva neměla jen tak ležet na bankovních účtech.

Z praktických důvodů bych totéž rozdělení bank doporučil i lidem, jejichž prostředky ani zdaleka nedosahují částky sto tisíc eur. Přece jenom i přes pojištění vkladů by se ke svým penězům nemuseli v případě velkých problémů nějaký čas dostat a likvidita je v dnešní době exekucí a podobných věcí klíčovou záležitostí.

Článek vyšel na serveru pro investory