Koncem osmdesátých let Západ vyhrál studenou válku a důsledkem mimo jiné bylo, že svět se přestal dělit na Východ, Západ a Třetí svět. Globalizace trhů a světových financí doprovázená technologickou globalizací vedla jednak k ohromnému růstu objemu světového kapitálu a zároveň se vytvořily dosud nevídané šance a možnosti pro světový “finanční průmysl“. Světové informační sítě a technologie umožnily neomezené transfery peněz a jejich oběh prakticky v kterémkoliv okamžiku a s nevídanou rychlostí. Do globalizované ekonomiky se zapojila kromě postsovětského impéria i Čína – hráč s významnými kapitálovými rezervami.
Ohromné množství relativně levného, a tudíž snadno dostupného kapitálu nedalo spát lidem, které „zhodnocování finančních investic“ živí.
Počítače sváděly k vytváření komplikovaných, a tedy neprůhledných modelů a finančních nástrojů, derivátů, certifikátů, opcí atd.
Tyhle finanční produkty měly bez ohledu na jejich druh či název jednu pozoruhodnou vlastnost. Nevytvářely žádné hodnoty, ale pouze zisky a dluhy a následné dluhy na splácení dluhů předchozích (viz třeba americké hypotéky).
Statisíce druhů světových cenných papírů, které jsou výsledkem rozmanitých konstrukcí a matematických modelů (a to až groteskních a fantasmagorických) vygenerovaných světovým „finančním průmyslem“ se staly nástroji světového finančního byznysu. fungujícími na principu „dej dolar, vyděláš majlant“. O tom, že z dolaru uvidí investor jen zlomek, anebo že neuvidí ani cent, se nemluvilo.
Zisk původců těchto nástrojů je tudíž od počátku transakce zajištěn. Riziko ztrát hodnoty „nástroje“ nebo dokonce jeho pádu do polohy absolutní bezcennosti, jestliže spekulace nevyjde, spočívá jen a jedině na kupujícím (tj. investorovi - bance, penzijním fondu, státu, soukromém investorovi apod.). Mezi kupce patřily i hedgefondy (zajišťovací fondy). To už byl hazard na pováženou.Tyto fondy jsou tu od toho, aby zabránily nejhoršímu a svojí kapitálovou silou a zejména důvěryhodností poskytly pomoc či garance finančním institucím v potížích. Nicméně světové finanční kasino přitahovalo všechny, kteří měli k dispozici světové „dobré“ peníze, jako noční můru světlo. Část hedgefondů nevyjímaje.
Když to všechno prasklo a banky stály před bankrotem s trezory plnými „nástrojů“ – jenom peníze v nich chyběly - začalo období ztráty důvěry. Nikdo nikomu nevěři. Na rozdíl od předchozího období, kdy se věřilo doslova na duchy. Světový kapitál byl promrhán do nákupů spekulativních a, jak se ukázalo, bezcenných nástrojů a produktů, zatímco za banky s poloprázdnými trezory se musely okamžitě zaručit vlády a státy a začalo (zatím) nekončící pumpování peněz do ekonomik na celém světě. Názory na tuto terapii se různí. Jedni tvrdí, že čisté řešení je nechat banky, hedgefondy, firmy a podniky padnout do bankrotů. Jiní spoléhají na to, že peníze pumpované do bank a dalších finančních institucí povedou k ochotě půjčovat a půjčky nastartují hospodářský růst tím, že se posílí koupěschopnost a nabudí koupěchtivost.
Zatím jediný výsledek je nesmírné zadlužování států, které pomáhají chřadnoucímu hospodářství a vybrakovaným bankám. Čili svět jde z globální krize do globálního obřího dluhu. Jenom ta Čína pořád nechce pustit chlup a svoje rezervy si škudlí a drží zadlužený svět do značné míry pod krkem. Že je Čína významným věřitelem USA, není náhoda.
Tisíce miliard dolarů a euro odepsaly finanční instituce do svých ztrát.
Přesto dosud nikdo neví, kdy po pádu největších bank a záchraně dalších nastane konec krachů a bankrotů. Nikdo totiž neví, kolik „nástrojů a produktů“ – cudně nazývaných toxická aktiva - banky ve svých portfoliích ještě mají a zda je ve svých bilancích vykazují jako aktiva zdravá. Svojí blbostí se obyčejně nikdy nikdo příliš nechlubí a jen občas problesknou jako mimochodem zprávy o tom, že ta či ona banka či finanční instituce přišla nákupem těch skvělých světových finančních instrumentů o - decentně řečeno - desítky či stovky miliard (nedecentně je třeba dodat, že peněz vkladatelů).
Je zřejmé, že bude nezbytné stanovit pravidla a zajistit kontrolu jejich dodržování finančními institucemi. Tento nelehký úkol nezvládne ani jeden stát, ani jejich skupina, ale je nezbytná spolupráce celého světa. Jinak hrozí, že se ruleta opět roztočí.
Opatrnosté bank, které podvazují poskytování úvěrů ve světě uvyklém na život na dluh, vede k odkladu spotřeby a investic. Nesvědčí to ani průmyslu, ani obchodu. Proto krize „finančního průmyslu“ vyvolala prakticky okamžitě hospodářskou recesi v celosvětovém měřítku.
Kombinace vysoké inteligence, extrémního sobectví a sebeobohacování při nedostatku elementární odpovědnosti, to byly příčiny vzniku světové finanční krize.
Vlády a úřady se lehkomyslně spoléhaly na jakousi iluzorní samoregulaci a ozdravné schopnosti světového finančního systému. Proto vlády navzdory signálům, že něco čpí na hony čertovinou, nezasáhly.
Ukázalo se, že globalizace v rukou chamtivých pološílenců vede k hořkým koncům. Na druhou stranu se kupodivu (až na výjimky) nenechal fungovat trh a bankrotáři se nenechali zbankrotovat. To, že držíme polomrtvého pacienta na kapačkách, vůbec neznamená, že se uzdraví. Co je doopravdy jisté, je, že léčba bude nesmírně drahá , protože bude obtížná a dlouhá. Navíc nejsou vyloučeny vážné komplikace.
Budeme ji platit všichni. Dokonce i ti, kteří si na „nástrojích“ finančního průmyslu namastili kapsy a kterým jejich výdělky zůstaly.