Prohraná arbitráž ČR se společností Nomura, kde jde až o 40 mld Kč v souvislosti s nucenou správou IPB, je ostudou nejen ČSSD, ale celé polistopadové politické reprezentace. Jde o důsledek nejen šťastně zvoleného řešení krizové situace okolo IPB v roce 2000 a možná ne zcela dobře vedených jednání v následných sporech s Nomurou, ale zejména o důsledek bankovního socialismu a korupčního prostředí založeného v devadesátých letech vládami ODS.

První příčinu celého problému je třeba spatřovat v absenci standardních kontrolních a institucionálních základů finančních trhů a ve zcela nedostatečném výkonu vlastnických práv státu vlastnícího tehdejší IPB. Právě tento stav vedl ke stomiliardovým ztrátám státního rozpočtu ve prospěch různých soukromých subjektů. Toto rozsáhlé tunelování českých bank nejvýznamnějším způsobem přispělo k budování českého kapitalismu, který někdy bývá trefně označován přívlastkem „mafiánský“. Důsledky této české cesty „budování kapitalismu“ neseme dodnes a je jím mimo jiné i poslední zpráva o prohrané arbitráži s Nomurou.

Nomura spolu s Vlastimilem Tlustým (ODS) ve své arbitrážní žalobě tvrdí, že byla diskriminována, když její špatné úvěry nebyly řešeny státem stejně jako u ostatních velkých bank. U jiných bank (Např. KB a ČS) však stát postupoval jinak: nejprve, ještě když tyto banky držel ve svých rukou, byly očištěny od špatných úvěrů, stát případně poskytl garanci na vymezené portfolio rizikových úvěrů a teprve potom byly banky privatizovány. Zájemci o privatizaci potom tržně oceňovali banky až po vyvedení špatných pohledávek a po poskytnutí státních záruk. Výsledné privatizační ceny (např. v případě KB přes 40 mld Kč) tak zahrnovaly i významnou finanční protihodnotu za poskytnuté garance a odrážely náklady na vyvedení špatných pohledávek. Postup v případě IPB však byl odlišný. Byla privatizována před očištěním s tím, že nový vlastník musí navýšit kapitál a ztrátové úvěry pokrýt. Nomura proto získala IPB za symbolické 3 mld Kč a věděla dobře, do čeho jde. Pokud Nomura očekávala, že stát následně, po té, co sama zřejmě výrazně přispěla k dalšímu prohloubení ztrát IPB, do této za symbolickou cenu již zprivatizované banky nasype desítky miliard, jednalo se o nehoráznou chytristiku, která by nebyla ničím jiným než nedovolenou veřejnou podporou již soukromé instituce. Je absurdní, je-li tato myšlenka, která je hlavním bodem arbitrážní žaloby Nomury, nyní prezentována také představiteli ODS.

Nekriticky však nelze hledět ani na postup ČNB a Zemanovy vlády v roce 2000. Zhoršující se stav IPB sice bezesporu vyžadoval zásah státu. Po uvalení nucené správy a poskytnutí (nepřiměřeně rozsáhlých a pro stát nevýhodných) záruk se však z IPB se zápornou hodnotou vlastního jmění bezesporu stala banka s hodnotou v řádu miliard či desítek miliard Kč. Její prodej na ČSOB za 1 Kč lze zřejmě opravdu označit slovy ODS za „loupež za bílého dne.“

Závěrem lze tedy říci, že odpovědnost za obrovské ztráty související s IPB nese jak ODS, tak díky svému vědomě či nevědomě nekompetentnímu postupu ČSSD. Ve vzájemném obviňování tak ve své podstatě mají pravdu obě „velké“ strany.

Jediným, co lze v současné situaci dělat je napřít maximální právní síly k úspěšnému dotažení probíhajících právních sporů s cílem minimalizovat hrozící desetimiliardové ztráty. Voliči však musí posoudit, zda nejlepším lékem proti stávající rozsáhlé korupční a klientelské pandemii, jejíž součástí je i skandální kauza IPB, není třeba volba politické alternativy reálně usilující o razantní změnu tohoto stavu.

manažer kreditních rizik, SNK ED