Kdo má peníze v bance, je sprostý podezřelý. Už i ve Švýcarsku

Švýcarská daňová správa oznámila, že koncem září poprvé odeslala finančním úřadům evropských a dalších zemí (včetně Česka) data o zahraničních klientech švýcarských bank a jejich účtech. Tím se pro obyvatele Evropské unie a dalších států definitivně uzavřela éra, ve které země helvétského kříže sloužila jako diskrétní přístav pro jejich finance.

Švýcarské bankovní tajemství umřelo.

Bankéř jako kněz

Bankovní tajemství náleželo k nejstarším švýcarským tradicím. Jeho původ sahá až do sedmnáctého století, do doby příchodu francouzských hugenotů. Protestanští uprchlíci potřebovali ukrýt peníze, obávali se, že je katolíci zabaví a v alpské zemi pro ně našli bezpečný úkryt.

Stabilní měna a diskrétní bankovnictví, v němž bylo bankovní tajemství pro bankéře tím, čím je pro kněze tajemství zpovědní, stály za rozmachem švýcarských bank po první světové válce. Tehdy evropským vládám chyběly finance na obnovu zničené infrastruktury, a tak kontrolovaly obyvatelům účty a zakazovaly jim obchody v cizích měnách. Proto se švýcarské banky staly vyhledávaným útočištěm cizinců.

Před deseti lety však na ně Američané zahájili frontální útok a Švýcaři ho neustáli. Pod tlakem předali americkému ministerstvu spravedlnosti údaje o amerických majitelích 34 000 účtů ve švýcarských bankách.

Bylo na nich 48 miliard dolarů. Část z nich američtí občané skrývali před zdaněním v USA.

Od ústupků ke kapitulaci

V roce 2014 Švýcaři přistoupili na podmínky amerického zákona FACTA (Foreign Account Tax Compliance Act) a začali Američanům automaticky odesílat informace o bankovních účtech klientů z USA. Neměli na výběr, jinak by transakce vedené přes americký finanční systém (americké banky) byly zatíženy třicetiprocentní daní (sankcí).

Tlak na informace o kontech svých občanů mezitím vyvíjely na Švýcary také evropské státy. Švýcarsku nepomohlo ani to, že od roku 2005 uplatňovalo evropskou srážkovou daň, kterou strhávalo z úrokových výnosů a posílalo do domovského státu klienta – stále však anonymně, ze sběrného účtu.

Německé země Severní Porýní-Vestfálsko a Porýní-Falc v tažení proti švýcarským bankám dokonce spolupracovaly se zloději dat. Nakoupily od nich údaje o klientech švýcarských bank a hříšníci museli doplatit stovky milionů eur na daních. Někteří šli do vězení – například fotbalový internacionál a prezident Bayernu Uli Hoeneß.

Nakonec Švýcaři kapitulovali na celé čáře a podepsali jak globální úmluvu OECD o automatické výměně bankovních informací (GATCA), tak dohodu o daňové transparentnosti s Evropskou unií. V nich se zavázali, že si se státy budou vyměňovat jména majitelů účtů, jejich adresy, data narození, stav účtů a informace o bankovních transakcích.

Stále přitažlivé banky

Bankovní tajemství patřilo ke Švýcarsku jako hory, jezera, sýr, čokoláda nebo hodinky. Švýcaři ho hájili právem na ochranu soukromí. To teď zůstalo jen domácím (švýcarským) klientům finančních ústavů.

Zvítězilo právo Američanů a právo Evropské unie, jinými slovy – právo silnějších, které vítězí nejen ve světě financí.

Leckdo předpovídal, že Švýcarsko ztratí pozici lídra offshore správy majetku a jeho místo zaujme Singapur nebo Hongkong, které GATCA nepodepsaly a kde je dál možné otvírat si anonymní bankovní konta vedená nikoli na jméno, ale pod číselným kódem. Analytická společnost Boston Consulting Group však ve své letošní zprávě píše, že Švýcarsko si postavení lídra drží, od investorů získalo 2,3 bilionu dolarů, víc než Hongkong a Singapur dohromady.

Čím to vysvětluje? Rozvážnými investicemi, finanční a politickou stabilitou, právní jistotou a přístupem na evropské trhy. Ukazuje se, že bankovní tajemství zdaleka nebylo jedinou předností švýcarských bank.