Po politicích a odbornících penzijní reforma nezaujala ani občany. Nastal čas na novou verzi?

Chcete ve stáří pobírat měsíčně čtyřiadvacet, nebo jen třináct tisíc? Můžete si vybrat, na výši mzdy nesejde, jak se vám pokoušejí namluvit kalkulačky penzijních společností. Záleží zřejmě pouze na tom, zda se necháte zlákat Partičkou, šaolinem či vsadíte na melouna. Přesto se penzijní reforma dopracovává do stadia trapasu. Bezmála deset let diskusí vyústilo do podoby, s níž nesouhlasí řada autorit, část finančního světa, politická opozice. A jak by se zdálo z téměř neexistující, byť v posledních pár dnech nepatrně gradující reklamy s Vikym Cabadajem v hlavní roli, jako by se za své dítko styděla i vláda.

Bohužel pro provozovatele druhého pilíře ji v podstatě odmítli sami občané. K penzijní reformě se za prvních pět měsíců přihlásilo pouze sedmačtyřicet tisíc lidí. V červnu, kdy končí termín pro starší 35 let, reklamní kampaně za desítky, možná spíše stovky milionů korun sice finišují, ale naplnění původních velkohubých představ o minimálně půlmilionu, nebo spíše milionu klientů se nedočkáme ani zázrakem.

Kalkulačky pro hlupáky

Vinu na tom všem nese řada faktorů. Zaprvé jsou to zpackané parametry, které v první fázi kritizovali i ti, kteří se do reformy posléze zapojili. Zadruhé je to antikampaň a předvolební rétorika sociální demokracie, která chce s reformou jednorázově zatočit. "ČSSD do svých prohlášení už investovala příliš mnoho kapitálu, než aby se zrušení reformy vyhnula," míní Jiří Rusnok, šéf společnosti ING, která těsně před startem vstup do druhého pilíře odpískala.

A zatřetí jde o lidi. Z průzkumů vyplývá, že stále větší část obyvatelstva začíná pochybovat o spokojeném stáří, pokud by se spolehli jen na státní důchod. Minimálně ti přemýšliví z nich zcela jistě nějakou dobu o vstupu do druhého pilíře museli uvažovat. Ale někdy až manipulativní agitace některých penzijních společností je musela nadobro odradit.

Například penzijní kalkulačky. Týdeník Euro zvolil modelový případ šestatřicetiletého muže s hrubou mzdou čtyřicet tisíc korun měsíčně, který si spoří s průměrným ročním zhodnocením čtyři procenta. Do fondů by posílal po třicet let 1200 korun ze současných sociálních odvodů a k nim by přihodil dalších osm set ze své mzdy. Ročně tedy čtyřiadvacet tisíc korun.

Výše finální penze se ale diametrálně liší. Zatímco u Penzijní společnosti České pojišťovny by měl náš figurant měsíčně ve stáří hospodařit s více než čtyřiadvaceti tisíci a u ČSOB s jednadvaceti, tak kalkulačka KB Penzijní společnosti mu vypočítala jen třináct a půl tisíce a ministerstvo práce pouhých dvanáct tisíc.

Rozdíly jsou tak kardinální, že si je lze vykládat jediným možným způsobem: kalkulačky musejí být "upravené", aby co nejefektivněji lákaly klienty. A to i za předpokladu, kdy si uvědomujeme, že jde o přesný součet nepřesných čísel. Údaje všech subjektů se totiž značně liší i ve výpočtu státní penze, ať už bez vstupu či po vstupu do důchodového spoření, a to skoro o polovinu rozdílu nejštědřejší a nejúspornější varianty. Minimálně tato hodnota by ale měla být u všech penzijních kalkulaček stejná, aby jim dodávala jistou věrohodnost. Nejnižší státní důchod vypočítává resort práce a sociálních věcí. Mladý člověk s výrazně nadprůměrnou mzdou má podle něj ve stáří vystačit s pouhými 9262 korunami. V současnosti dosahuje průměrná penze u mužů něco kolem jedenácti a půl tisíce korun, a to včetně těch dávno vyplácených. Pokud bychom se zaměřili jen na výši důchodu stanovenou v poslední době, mužský průměr by byl ještě zhruba o tisícovku lepší. A i kdybychom souhlasili s predikcí, že průměrné státní důchody budou za desítky let nižší než ty současné, je třeba minimalistický výpočet MPSV považovat za propagandistický, aby klienty navnadil k opt-outu.

Jako by si tvůrci všech těchto kalkulaček mysleli, že je celý národ padlý na hlavu. Když už nabízejí "cinknuté" výpočty, mohli se třeba na půdě asociace domluvit, aby alespoň základ nelítal ode zdi ke zdi. Ale to asi nebylo možné.

Jak týdeníku Euro prozradil odborník na penzijní společnosti, z kalkulačky ještě před úpravou jednoznačně vyplývalo, že opt-out se vyplatí jen lidem s výrazně nadprůměrnou mzdou, který si bude spořit aspoň třicet let v dynamickém fondu, a to za předpokladu, že do důchodu půjde v době ekonomické konjunktury. Není holt nad správné načasování!

Penzijní lži

Podobně zavádějící je argument, spořte si, stát vám k tomu přidá 1,5krát tolik, jak se nám snaží vnutit nejen reklama s kanystrem, ale i představitelé několika penzijních společností. Tato až lživá agitace cudně zamlčuje fakt, že lidem, kteří se rozhodli pro opt-out, bude odpovídající mírou krácena státní penze.

Těžko obstojí i další argumenty. Například demografický. Ano, obyvatelstvo stárne. A ano, zřejmě opravdu bude za čtyřicet let dvakrát více seniorů starších pětašedesáti. Ovšem tyto důkazy o hroucení státního důchodového účtu poněkud zapomínají, že vláda důchodový věk navázala na očekávanou dobu dožití, takže se na odpočinek bude odcházet stále později. Jak zjistil demograf Tomáš Fiala z Vysoké školy ekonomické, poměr důchodců k ekonomicky aktivním by neměl mít zdaleka tak dramatický vývoj: "Pokud se podaří zajistit dostatek vhodných pracovních příležitostí pro seniory (a,předčasný‘ důchod v profesích, kde není schválené zvyšování důchodového věku reálné), neměl by budoucí demografický vývoj nijak výrazně ohrožovat stabilitu důchodového systému," uvedl v jednom ze svých článků. I přesto je třeba mít na paměti, že bude nutné vyrovnat se s vyšší finanční zátěží důchodového systému kolem roku 2040, kdy půjdou do penze silné populační ročníky Husákových dětí.

Nejenom kampaň sociální demokracie může případné zájemce odrazovat od spoření v důchodových fondech. I kdyby se jejich počet zvýšil do konce června o desítky tisíc, plánovaných počtů sotva dosáhne. A to se ještě o všechny šestatřicátníky a starší od července výrazně zúží objem těch, které budou moci fondy lákat. Penzijní společnosti musejí přitom do dvou let získat alespoň padesát tisíc účastníků. Většina ale sebevědomě tvrdí, že cíle dosáhne.

Melounový debakl

Rekordmanem se zdaleka největším náskokem je Penzijní společnost České pojišťovny (PSČP) s více než jednadvaceti tisíci klienty, která se svezla na vlně popularity primácké čtveřice vtipálků z Partičky. Té bychom snad mohli věřit, že odpovídající počet klientů nasbírá. Přesto ani u ní vývoj neodpovídá prvotním představám.

"Je to především kvůli negativní mediální masáži některých,odborníků na důchodovou problematiku‘ a politiků, kteří na kritice sbírají voličské hlasy. Druhý pilíř se zpolitizoval a ratio se vytratilo. Kvůli vyvedení části peněz logicky mohou chybět prostředky na současné důchody. A tato informace je právě nejvíce zneužívána ve smyslu, že druhý pilíř je nevýhodný. Snaha zajistit se na stáří není přece vina klientů druhého pilíře, jenže ani současných důchodců. Takže stát musí nějaké prostředky do důchodového systému doplnit," nespokojeně namítá Libor Pergl, ředitel pro obchod a marketing PSČP.

O dodržení limitu přesvědčují i představitelé dalších penzijních společností. "Předpokládáme, že v naší společnosti bude 50 tisíc účastníků.

Naše původní analýzy počítaly s tím, že do druhého pilíře vstoupí zhruba 750 tisíc lidí.

Vzhledem k současné situaci a vzhledem k politickým rizikům odhaduji, že se do konce roku může zapojit výrazně méně lidí – zhruba 200 až 300 tisíc," uvádí předseda představenstva KB Penzijní společnosti Pavel Jirák. Jím řízené důchodové fondy do konce května nasbíraly kolem osmi tisíc smluv.

Jako naprostý obchodní debakl se naopak jeví melounová penze ČSOB, jíž se podařilo do konce května přesvědčit jen zhruba tisíc účastníků druhého pilíře, přestože výdaje na reklamu jistě nebyly zanedbatelné. Druhý pilíř sice v prvních letech nese profitabilní penzijní připojištění, nepodaří-li se ale zlákat desítky, či spíše alespoň sto tisíc klientů, ziskovost celé společnosti prudce klesá s vysokými marketingovými náklady rozpočítanými na pár smluv.

Proto lze očekávat, že během dvou let se počet provozovatelů penzijního spoření zúží zhruba na polovinu, ne-li ještě více. Zvlášť v těch případech, kdy nábor zákazníků dře a společnost navrch čelí odlivu účastníků penzijního připojištění. Rozčarování z nízkého počtu zájemců ještě násobí fakt, že kvůli přísně nastaveným limitům režijních nákladů nemělo být penzijní spoření zrovna zlatým dolem. "Dopad nepravdivých tvrzení typu,důchodová reforma je dobrá jen pro penzijní společnosti, aby si vydělaly miliardy‘ je mnohem hůře vyčíslitelný, přesto minimálně stejně významný jako dopad na výkaz zisků a ztrát. Z čistě finančního pohledu je návratnost investice v oblasti druhého pilíře i díky striktní regulaci poplatků výrazně delší než u jiných srovnatelných investic, je to běh na dlouhou trať a i při nejoptimističtějších prodejních scénářích přesahuje sedm let – není to tedy žádné,eldorádo‘, jak naznačují palcové novinové titulky," vysvětluje mluvčí Allianz Václav Bálek.

Investiční návratnost delší než sedm let je normálně ve finančním světě hranicí, která se příliš nenosí. Tam jsou zvyklí na rychlejší obrátku.

Jestliže politiky kritizujeme, že myslí jen na čtyři roky, tedy do voleb, u manažerů se uvažování ještě nejméně o rok krátí. A jak tvrdí jízlivci, někdy to bývá jen v roční frekvenci – do výplaty bonusů. Do druhého pilíře proto šly finanční skupiny s představou, že je nutné jej mít v nabídce, a když se podaří chytit zákazníka, kterého ještě nemáme, zkusíme mu prodat i jiné, přece jenom výnosnější produkty. Čím více produktů, tím větší kotvící efekt "klienta".

A také se předpokládalo, že mediální masáž si odpracuje hlavně vláda a penzijní společnosti budou zpitomělé klienty jen sbírat. Jenže to se jaksi nepřihodilo. Proto se začíná nahlas mluvit o cestách, jak spoření zatraktivnit. Penzijní fondy by rády rozšířily nabídku variant výplat penze, čas pro starší pětatřiceti let by se měl prodloužit do konce roku. Vůbec nejpádnější je ale požadavek, aby byl vstup do druhého pilíře pro mladší kategorii povinný.

Nic z výše uvedeného zatím nemění plán sociální demokracie reformu shodit. Minimálně chce zastavit opt-out a pak už bude na lidech samotných, jestli se vrátí do státního systému, nebo ve druhém pilíři zůstanou, ovšem s vědomím, že jim erár důchod pokrátí.

Nešťastný mix kompromisů

Možná nejpřesvědčivějším argumentem penzijních společností je, že spoření v penzijních fondech je nejlevnější na trhu. V tom nejspíš mají pravdu, porovnáme-li jej s ostatními komerčními produkty v tuzemsku nabízenými.

Profesor Jaroslav Vostatek, který se na studium penzijních systémů specializuje, tento důkaz odmítá. "Soukromé penzijní fondy je nutné srovnávat s obdobným pojistným produktem, který spravuje stát. A v těchto případech jsou režijní náklady o dva řády nižší," zdůrazňuje. Nejenom on, ale i například Jiří Rusnok dává přednost tzv. panevropskému penzijnímu modelu, na který přešla celá řada zemí. Je založen na důsledném oddělení pojištění a sociální solidarity. Výlučně solidární pilíř je financován z jiných než penzijních odvodů a zaručuje každému důchodci základní ochranu před chudobou. Prvním pilířem je sociální pojištění tvaru NDC, kam odchází celé pojistné. Každý pracující má své příspěvky vedeny na individuálním účtu, z nějž se vypočte výše plně zásluhové renty ve stáří. Třetím pilířem je dobrovolné spoření ve fondech různých typů, od zaměstnavatelských až po ty soukromé. Přestože podle Vostatka Světová banka od roku 2003 doporučuje výhradně model NDC s významným rezervním fondem, v Česku se o jeho přijetí nikdy příliš veřejně nediskutovalo. Bohužel vláda nakonec zvolila model, jenž se líbí opravdu jen málokomu. Jak říká dlouholetý člen penzijních komisí Jiří Rusnok: "Vznikl nešťastný mix kompromisů, který nakonec nikoho neuspokojí."

Ať už se to někomu zamlouvá či nikoli, voliči se zachovali spíše racionálně. "Opt-out přichází ve špatné době. Hodně lidí odrazuje nutnost přikládat další dvě procenta z mezd. Oba prezidenti byli a jsou proti reformě v této podobě a nespokojenost s ní vyjadřovalo i mnoho dalších," vysvětluje Vostatek důvody lidového odmítnutí.

Nicméně za jedno můžeme vládu pochválit: měla odvahu vůbec reformu spustit. Ale aby fungovala, musíme ji restartovat. Takže znovu, lépe a radostněji!

Týdeník EURO 25/2013, 17.6.2013