Často slýcháváme tvrzení, že daně jsou cenou, za kterou si občané nakupují od státu užitečné služby, jež zvyšují jejich blahobyt. Mezi daněmi a tržními cenami za soukromé zboží a služby však existuje přinejmenším jeden podstatný rozdíl. Zatímco každý spotřebitel má svrchované právo se rozhodnout, zda si to či ono soukromé zboží či službu koupí a za jakou cenu, jednotlivý občan neovlivní ani celkovou úroveň zdanění, ani výši a strukturu veřejných výdajů. Cena na trhu je výsledkem dobrovolné transakce. U daní by naproti tomu šlo hovořit o „dobrovolnosti“ jen za toho předpokladu, že by se hlasování o úrovni zdanění, jakož i výši a struktuře veřejných výdajů řídilo pravidlem jednomyslnosti. Jakmile opustíme pravidlo jednomyslnosti, daň se minimálně pro přehlasovanou menšinu stává nucenou dávkou. Ono kolektivistické „my“ („občané“) potom zastírá skutečnost, že zdaleka ne všichni daňoví poplatníci jsou z hlediska placení daní „na stejné lodi“. Obecně vzato vždy existují dvě třídy občanů, a sice čistí daňoví spotřebitelé a čistí daňoví plátci. První skupina sestává z občanů, kteří formou rozličných veřejných služeb dostávají více, než kolik celkově platí na daních. Břemeno financování státem poskytovaných služeb však ve skutečnosti spočívá na bedrech druhé skupiny: čistých daňových plátců. Značná část občanů dnes fakticky vůbec žádné daně neplatí.

V demokratických společnostech proto neustále hrozí nebezpečí, že početně nejsilnější část občanů bude podporovat rozšiřování veřejných služeb, přičemž se ovšem bude snažit přesunout břemeno financování těchto služeb na přehlasovanou menšinu občanů – např. prostřednictvím diskriminačních daňových sazeb. Situace se tu principiálně nijak neliší od případu, kdy paní Lahočná a pan Novák „demokraticky“ přehlasují pana Rozrazila a rozhodnou poměrem hlasů 2:1, že jim pan Rozrazil zaplatí oběd v restauraci. Neomezená vláda většiny se s oblibou přirovnává k situaci, kdy dva vlci a beránek „demokraticky“ hlasují o tom, co si dají k večeři.

Z toho důvodu je obzvláště důležité vytvořit takové institucionální záruky, které co nejvíce omezí schopnost „většinové koalice“ občanů, aby poptávala další a další jednotky „veřejných služeb“ na úkor majetku přehlasované „menšinové koalice“. Slavný liberální myslitel a držitel „Nobelovy ceny“ za ekonomii F. A. Hayek v této souvislosti argumentoval ve prospěch takového pravidla zdanění, jež by sice ponechalo většině možnost, aby si „sama sobě“ zvýšila daňovou sazbu s cílem poskytnout pomoc menšině (např. chudým), avšak které by zároveň podstatně omezilo pravomoc většiny, aby uvalila na menšinu jakékoli daňové břemeno, které uzná za vhodné. i) Za takové pravidlo zdanění považoval Hayek princip, že většina, která rozhoduje o celkové úrovni zdanění a daňových sazbách, musí sama nést daňové břemeno v nejvyšší sazbě, kterou schválila. V Hayekových očích tedy spočívá minimální test „spravedlnosti“ příslušného pravidla zdanění v tom, že ti, kdo takové pravidlo prosadili, jsou ochotni podrobit sama sebe témuž pravidlu. Hayek tvrdí, že racionální rozhodnutí o objemu veřejných výdajů se dá očekávat jen tehdy, když každý hlasující ví, že bude muset přispět ke všem výdajům, které schvaluje, podle předem stanoveného pravidla, a nemůže přikázat nic, co bude financováno na účet někoho jiného. ii)

Proporcionální zdanění samozřejmě „tyranii většiny“ omezuje jen částečně a velmi nedokonale. V našem příkladě by bylo analogické situaci, kdy paní Lahočná a pan Novák „demokraticky“ rozhodnou, že pan Rozrazil není sice povinen zaplatit jejich plnou útratu v restauraci , nýbrž že se každý z těchto tří lidí bude podílet na ceně za oběd paní Lahočné a pana Nováka podle poměru jejich příjmů (povšimněme si, že přehlasovaný pan Rozrazil platí za oběd jiných lidí, aniž by se sám naobědval). Nicméně i tak jde dle mého soudu o patrně nejlepší argument ve prospěch proporcionálního zdanění (resp. „rovné daně“), s jakým jsem se dosud setkal.

Poznámky:
i) Viz též Milton a Rose Friedmanovi, Svoboda volby: „…existuje velký rozdíl mezi dvěma druhy vládní pomoci, které se na první pohled zdají podobné: první, že 90 procent z nás souhlasí s tím, aby se na nás uvalily daně kvůli tomu, abychom pomohli chudým 10 procentům; a druhý, že 80 procent volí to, aby se uvalily daně na bohatých 10 procent populace proto, aby se pomohlo chudým 10 procentům - William Graham Summer uvedl známý příklad, když B a C rozhodují, co by D měl dělat pro A.“
ii) F. A. Hayek: The Constitution of Liberty. University of Chicago Press, 1960, str. 306-323. Viz též F. A. Hayek: Právo, zákonodárství a svoboda. Academia, Praha 1994, str. 312 – 314.

Law&Economics Blog