Od mládí jsem sváděl zdánlivě nikdy nekončící boj s energií, jak už bývá údělem většiny z nás, tísnících se v tomto slzavém údolí. Jakmile jsem dosáhl věku, kdy už se dalo věřit, že si neublížím, bylo mou povinností starat se o topivo pro naše kamna. V padesátých létech bývalo pro obyvatele městečka v Krkonoších, kde jsme tehdy s matkou žili, absolutně nutné mít slušnou zásobu téhož; jinak by člověk mohl zmrznout. Kamna byla jediným spolehlivým zdrojem tepelné energie; pamatuji hodně zimních večerů, kdy nám elektrárna proud vypínala, takže o nějakých elektrických kamínkách se nám tehdy ani nesnilo.

Chladem jsem ale nejvíc trpěl poté, kdy jsem v roce 1969 odešel do Londýna. V tom prvním roce jsem pracoval na stavbě jako pomocný dělník, což v zimě znamenalo od nevidím do nevidím. Když jsem potom konečně dopravil své těžkou robotou utýrané tělo studeným kodrcavým double-deckerem z Lambethu do svého bedsitteru ve Streathamu, volalo si hlasitě po zahřátí. Elektrická kamna sice fungovala, pohon ale měla na šilinkové mince. Hádám, že dnes už budou polykat mince dvoulibrové, nejspíš také berou platební karty… V každém případě byl automat, který měl v mém pokoji pákistánský pan domácí nainstalovaný, pro něho dalším zdrojem příjmu, vedle nájemného, které činilo tuším šest liber týdně. Kdybych byl trávil veškerý svůj volný čas doma a v zimě si topil, byl bych protopil hezkých pár liber navíc. Vzhledem k tomu, že těch zelených papírků s mladistvou královnou Alžbětou jsem za týden vydělal jen něco přes dvacet, musel jsem si najít jiná řešení. Po večerech v týdnu jsem chodil do Morley College, kde jsem spolu s jinými nadšenci zpíval operu. O víkendech, spolu s mnoha jinými chudými nájemníky, jsem se po dlouhé hodiny vzdělával ve státních muzeích, kde se topilo a kam byl vstup zdarma.

V australském Brisbane, kam jsme se s českou manželkou, která si z Londýna, kde jsme se poznali a vzali, vezla podobné zkušenosti, moudře přestěhovali, zima není žádný problém. Nejnižší denní teplotní maximum, které jsem zde za čtyřicet let zažil, bylo kolem 13 stupňů Celsia. Z hlediska Evropana zde máme jen dvě roční období, a sice to horké a to méně horké. Máme sice doma kamna, ta jsou ale jen pro okrasu. Čeho nyní užívám nejvíc, je klimatizační zařízení. Nemusím sice už štípat polínka, ani ládovat do automatu mince; ta věc ale neběží zadarmo. A poslední dobou se ceny elektřiny zvedly alarmujícím způsobem!

Před časem jsem zde psal o tom, jak jsme si pořídili svou vlastní malou solární elektrárnu. Náš Antonín, topič elektrárenský, jak nazývám systém sestávající se z třífázového invertoru a 20 solárních panelů, se už po několik měsíců snaží se svou lopatou aspoň tak zdatně jako kdysi já na tom londýnském staveništi. Nyní ale konečně vím, jak se to, že jsme si ho najali, obrazilo na účtu za elektřinu. Ten jsme nedávno dostali za jedno úplné čtvrtletí a povím vám rovnou, že zklamáni jsme nebyli. Pro ty z vás, které by tohle snad mohlo zajímat, zde mám čísla.

Vše uvádím v australských dolarech, přičemž mějte na paměti, že hodnota jednoho našeho dolaru se obvykle pohybuje někde mezi 18-20 korunami. Systém, který jsme si pořídili, má být údajně téměř rolls-roycem mezi těmi nabízenými – stál nás celkem $9000 (mohli jsme podobný pořídit dokonce už asi za $6000, obrazilo by se to ale asi na kvalitě). Náš poslední čtvrtletní účet byl na $696. Od té doby ale došlo k dalšímu zdražení, po němž bychom mohli nyní odhadem očekávat účet minimálně na $800. Místo toho si náš dodavatel energie řekl o $235. Což činí rozdíl asi 460 dolarů oproti předchozímu účtu ─ ve skutečnosti ale spíš kolem 600 dolarů, když vezmu v úvahu to zdražení. Takto by se nám naše investice měla vrátit dříve než za čtyři roky!

Až se jednoho dne sníží podstatně ceny baterií tak, aby se nám vyplatilo si je koupit a přes den je nabíjet, místo toho abychom přebytek vraceli zpátky do sítě, a to víceméně za pakatel, mohli bychom být dokonce i soběstačnými. Ten boj s energií sice ještě neskončil, získali jsme ale nesporně územní převahu.

Antoníne, topiči elektrárenský, do kotle přilož! (J. Wolker)

Autorovy memoáry: http://www.mujbibr.com
Autorovy stránky: http://www.voyenkoreis.com