Vděčí Amerika za lepší ekonomiku své centrální bance, nebo jiným faktorům?

Federální rezervní systém – centrální banka Spojených států amerických – zvýšil základní úrokovou sazbu o čtvrt procentního bodu. Senzační zpráva, která by za normálních okolností nebyla nijak senzační. Jenomže na finančních trzích již dobrých osm let nepanují normální okolnosti.

Připomeňme si, že naposledy FED zvýšil základní sazbu v červenci 2006. Jak velmi odlišná byla tato doba od současnosti! Svět překypoval optimismem. Americký federální dluh dosahoval hodnoty 61 procent hrubého domácího produktu. (Nyní je to 100,5 procenta HDP.) Poslední bankovní krize v USA byla déle než dvacet let starou historií. Poslední bankovní panika v Evropě nastala někdy ve 30 .letech. Platební neschopnost států vyspělého západního světa byla nepředstavitelnou věcí. Nezaměstnanost byla na ústupu. Španělsko mělo přebytkový státní rozpočet (v hodnotě 2 procent HDP) a irské dluhopisy byly trhem považovány za stejně kvalitní jako dluhopisy německé.

„Proč si toho nikdo nevšiml?“

Následujících několik let nám poskytlo drsnou lekci, jak hluboce se mohou mýlit ekonomové, analytici, trh i centrální bankéři. (Politici ze všech nejvíce.) Ze všech těchto profesí lze jmenovat jen málo jedinců, kteří prožili následujících devět let beze ztráty profesní cti, a pravděpodobně nikoho, kdo by měl konzistentně pravdu v každém bodě světové finanční krize.

Co jsme se od července 2006 dozvěděli? Za prvé, ekonomové, analytici, obchodníci a investoři mají tendenci být příliš důvěřiví. Přehnaně důvěřují takřka všemu: racionalitě trhů, spolehlivosti svých vlastních modelů, představitelům své vlastní profese, a dokonce i politikům.

Ilustruje to následující příhoda z listopadu 2008. Královna Elizabeth II. během své návštěvy na London School of Economics položila přítomným profesorům otázku: „Proč si toho nikdo nevšiml?“

Měla samozřejmě na mysli finanční krizi. Postihla i královnu, jejíž osobní majetek podle odhadu poklesl o 25 procent (z hodnoty 320 milionů liber) během počátečního stádia krize. Profesor Luis Garicano, tehdy ředitel výzkumu na LSE, odpověděl královně: „Protože v každé fázi krize se někdo spoléhal na někoho jiného a každý myslel, že ostatní jednají správně.“

Ačkoli profesoři z LSE sepsali po královnině návštěvě mnohem rozsáhlejší odpověď, okamžitá reakce profesora Garicana byla snad nejlepší odpovědí vůbec. Velmi dobře totiž ilustruje nebezpečí skupinového myšlení (groupthinku) a stádního jednání, což byl hlavní důvod vzniku krize.

Jak přispělo skupinové myšlení ke vzniku krize? Například tím, že moderní akademická ekonomie – disciplína, která dnes utváří měnovou politiku – se vydala jedním směrem a zapomněla na všechny ostatní. Tímto vyvoleným směrem je inflační cílení. Centrální banky se snaží dosáhnout určité závazné hodnoty růstu indexu spotřebitelských cen a zapomínají na vše ostatní. Když se pak stane něco nečekaného, jsou překvapeny jako sněhulák na jaře.

Když se v USA roku 2007 objevily jasné známky úvěrové krize, FED byl překvapen. Jak je možné, že nejvýznamnější instituce měnové politiky na světě se nechala zaskočit? Protože FED se zabýval pouze cenovou inflací a částečně též nezaměstnaností. Skutečnost, že úvěrová inflace dosáhla během pěti let mezi roky 2003 a 2007 průměrné hodnoty 10,4 procenta, nechávala americké centrální bankéře úplně v klidu. Všichni věřili, že dokud je cenová inflace pod kontrolou, nemůže se nic zlého stát. Centrální bankéři věřili, že komerční banky si ohlídají kvalitu úvěrů. Nijak je neznepokojoval fakt, že komerční sféra pořádala semináře a konference na téma „Jak optimálně půjčovat ilegálním imigrantům a rizikovým klientům bez dokumentů“. Centrálním bankéřům nevadila dvojciferná úvěrová inflace, když spotřebitelské ceny byly pod kontrolou a nezaměstnanost též.

Včas viditelné hrozby

Komerční bankéři zase na oplátku věřili, že pod moudrým vedením centrálních bank a regulátorů už bude jen dobře a že finanční krize budou navěky známy jen z učebnic. „Vždyť naše finance řídí samí vědci, ti na nás dají pozor.“ Tehdy populární teorie tvrdila, že pokrok v ekonomické teorii společně s vyspělou informační technologií dostal dozor nad bankami a finančními trhy do stavu, kdy potenciální hrozby jsou viditelné včas.

Bylo hezké věřit tomuto sebeklamu. Když se pak ukázala krutá pravda, centrální bankéři museli vymýšlet různé triky, aby obešli tradiční nástroj měnové politiky: úrokové sazby. V USA reagovali dříve a pružněji. Americká ekonomika se dříve než evropská dostala do relativně normálního stavu. Důkazem toho je i zvýšení sazeb, k němuž FED sbíral odvahu celá léta. Evropané mají podobný krok ještě dlouho před sebou. Je ovšem sporné, zdali za lepší ekonomiku vděčí Amerika své centrální bance, anebo jiným faktorům.

Zbývá otázka, zda se centrální bankéři a akademičtí ekonomové poučili. Odpověď je záporná. Do ekonomické teorie hlavního proudu bylo již investováno příliš mnoho intelektuálního kapitálu na to, aby ji mohla vyvrátit nějaká otravná fakta.

Autor je ředitel pro strategii, společnost Partners

LN, 19.12.2015