„Zdroje jsou vzácné,“ řekl nám kdysi ve škole profesor ekonomie jednu ze základních hospodářských pouček. A po chvíli, co jsme na něj v očekávání dalšího výkladu hleděli, dodal: „To je taková banalita, že si to ani nepíšete, že?“
Nyní chci psát o tématu pozitivních, resp. negativních externalit. Tématu možná souvisejícím, ne-li přímo, pak alespoň svou pověstí banality, až marginality. Na ekonomické fakultě jsme měli zmíněné látce věnovaný jeden odstavec ve skriptech. Při přepisu tohoto článku právě zjišťuji, že MS Word ono slovíčko vůbec nezná. A v diskusi pod jedním z mých dřívějších článků o tomtéž tématu mě jeden z diskutérů napomenul, že jde o vskutku marginální téma.
Opravdu? Nejde o téma velké, ba zásadní? V čem ona teorie externalit spočívá? Pozitivní externality vznikají jako nezamýšlený (užitečný) vedlejší produkt našeho jednání. Vytváří-li například podnikatel kapitál pro vlastní potřebu, může tak vytvořit nová pracovní místa. Rovněž zákazník získá nové zboží, dodavatel nová odbytiště atd. Ačkoliv tedy podnikatel sleduje své vlastní (sobecké) zájmy, těží z jeho kroku i mnozí další. Pozitivní externality vznikají i za zdánlivě bizarních okolností: Během Druhé světové války bylo nezamýšleným pozitivním důsledkem války utichnutí čilého námořního obchodního ruchu a následné obnovení ekologické rovnováhy v mořích. Dnes, pro změnu, slyšíme, o vzácném pásmu panenské přírody na korejské demarkační linii. Nebo: Pozitivním důsledkem svévolného režimu bratří Castrových je relativní bezpečnost kubánských ulic (na latinskoamerickou zemi hodnota docela nadstandardní). Ano, rozumíte správně: sociální jistoty našeho předlistopadového režimu nespočívaly v ničem jiném, než v pozitivních externalitách. Pánové Jakeš s Biľakem mohli klidně být ztělesněním neschopnosti, přesto jsme se mohli mít (svým způsobem) docela dobře.
Opačně působí externality negativní. Firma přenáší svou ekologickou zátěž na přírodu či na obyvatelstvo trpící smogem. Náklady přitom v liberální společnosti neplatí, zaplatíme je my všichni, a to prostřednictvím státního rozpočtu a prostřednictvím snížené kvality života. Negativní externalitou svobodného trhu v oblasti hracích automatů jsou náklady na následnou sociální pomoc gamblerovi. A nebo snížená kvalita života dětí takto závislého člověka.
Zatímco Václav Bělohradský tvrdí, že v ekonomice převládají externality negativní, Václav Klaus má za to, že více je externalit pozitivních. Jinými slovy: Teze 1 - Legitimní je uspořádání svobodné, liberální, pravicové, versus Teze 2 - Legitimní jsou státní intervence (levicové), tedy donucovací prostředek úhrady nákladů vzniklých negativními externalitami.
Složitě popsaná banalita, řekne leckdo. Jde však o víc. V jednom z dávných čísel časopisu Reflex se objevil zajímavý text o ekonomce a autorce tzv.“etiky sobectví“ Ayn Randové. Tato pozoruhodná dáma (ve srovnání s níž – alespoň podle Reflexu – Klaus „vypadá jako socialista“) prohlásila: „Kapitalismus a osobní egoismus jsou jediným morálním společenským uspořádáním. Náboženství nebo víra ve veřejný zájem jsou jen falešné chiméry, které nás svádějí ze správné cesty“[1]
Co je tedy hybnou silou příslovečné „neviditelné ruky trhu?“ Podle Ayn Randové jsou to vlastně jen pozitivní externality. Jen díky tomu, že sledujeme svůj sobecký (byť svobodný) zájem na trhu, vytváříme bezděky hodnoty, ze kterých čerpají jiní. Podle jiných ekonomů však existují dvě, ne-li tři hybné síly oné neviditelné ruky (nemluvím pochopitelně o ekonomech levicových neb ti neviditelnou ruku více či méně odmítají).
Druhou hybnou silou je tedy altruismus či víra v mravnost. Třetím motorem svobodné ekonomiky pak mohou být etologické instinkty: Tedy zájem o zachování rodu či lidské rasy vůbec (v evolučním slova smyslu), zájem o vlastní smysl práce, realizace přirozené sociality.
Má námitka proti liberální diagnóze neviditelné ruky je zřejmá: Opravdu mají pozitivní externality (spolu s evolučními pudy) dostatečnou nosnost? Vskutku mohou být tahounem ekonomiky a zdrojem vize? Nejsou jen vedlejším produktem, něčím na způsob perpetuum mobile? Nebo něčím ve smyslu „dojezdové dráhy automobilu“, takříkajíc „na volnoběh“?
Zkusme celý tento princip aplikovat na příkladu rodiny. Bude-li otec sledovat jen vlastní sobecké zájmy (byť sofistikovaným způsobem), zabezpečí tak sociální, ekonomické a psychologické potřeby celé rodiny? Částečně ano. Vydělá-li více peněz, a bude-li chtít užívat zázemí ženy a dětí, dá jim (ve vlastním zájmu) to, co chtějí: pěknou dovolenou či společně strávený čas (při koníčcích, které budou v prvé řadě jeho, ale mimoděk baví i manželku a děti). Bude však tento „model koexistence,“ ve kterém každý člen rodiny čerpá z pozitivních externalit ostatních členů rodiny, dostačující („trvale udržitelný“)? Tedy i v případě „přeskupení“ zájmů a možností rodiny (vážná nemoc, změna koníčků, změna profese, hodnotový vývoj členů rodiny)?
Je docela možné, že potenciál pozitivních externalit může (v uvedených případech) výrazně klesnout a rodina se tak může rozpadnout. Přesto může tento faktor být stále natolik nosný, že rodinu udrží při životě (aniž by do hry musela vstupovat nějaká morálka). Proto i v dnešní „morální krizi společnosti,“ , mnohé věci „fungují,“ ba co více, společenský blahobyt v jistých segmentech trvale roste. A to zcela nezávisle na převažujících morálních hodnotách národa (!). Proto je Klausův argument o dominanci pozitivních externalit ve společnosti legitimním, nebo minimálně relevantním.
Na druhé straně: Co si pomyslíme o fiktivním otci, který nedokáže svůj vztah přizpůsobit nemocné ženě? Nebo dětem, které si v dospívání zvolily nežádoucí životní dráhu? Co s textiláky a farmáři „tělem i duší,“ kterým liberální trh nevytvořil pozitivní externalitu uplatnitelnosti? Co s televizními diváky nekomerčních a menšinových žánrů, pro které se nevyplatí komerční stanici vysílat? Uzná kovaný liberál legitimitu státních zásahů v těchto případech?
Zvažme analogii medikace: V malých dávkách může lék pomoci, ve větších vede k závislosti. Nepoužije-li se lék vůbec, může nastat další zhoršení (byť ne vždy). Zdravá svobodná společnost, věřící v morálku, nepotřebuje tolik „léků“ ve formě státních zásahů, obdobně jako zdravý člověk nepotřebuje medikaci. Jednoduše proto, že vlivu pozitivních externalit napomáhají i vlivy jiné. Proto je tvrzení Ayn Randové ekonomicky nesmyslné. Málokterá rodina je natolik psychosociálně kompatibilní, aby mohla trvale těžit pouze z individuální sobecké koexistence, tedy pouhým překlenutím mezer pozitivními externalitami. Totéž platí i o společnosti. Přesto může společnost užívat mnoha výdobytků i v dobách morálního úpadku. Zda je zdroj těchto výdobytků (tedy pozitivní externality) trvale udržitelný, budiž příspěvkem ke slavné polemice Fukuyama vs.Huntigton.
Jinak řečeno, převáží ve světě nakonec polarizace (díky negativním externalitám), která vyústí ve Velké rozdělení, jakýsi příslovečný Armageddon? Nebo se (díky pozitivním externalitám) hrany střetů postupně otupí, až zavládne umírněná liberální demokracie všeobecné občanské, a transnacionální kompatibility? Nebo to bude stále nerozhodně, takže budou noví Klausové a Bělohradští (obklopeni jak ekonomickými výdobytky, tak jedy v ovzduší) nadále vést svou salónní při u marginálního tématu, zvaném „externality“?
A můj názor? Ve hře je řada protichůdných sil. Technicky vzato, každé auto jedoucí na volnoběh či z kopce – dříve či později – zastaví. Na druhé straně, leccos funguje na cyklickém principu sinusoidy, včetně ekonomiky. Někteří pop-ekonomové dnes rádi mluví o nových ukazatelích zvaných „hrubé domácí štěstí“ (Bhútán tento indikátor zavedl i oficiální cestou). V tisku se před časem objevila analýza nazvaná „Svět nebyl nikdy lepší pro život než dnes. Nevěříte?“. Systém je prostě příliš sofistikovaný, a proto nás ještě asi mnohokrát (mile) překvapí. Nicméně, jako křesťan nemohu pominout, že prognóza barvitě vykreslená v biblických předpovědích spočívá spíše v závěrečném střetu.
Proto zakončím opakováním chmurného citátu našeho profesora: „Zdroje jsou vzácné.“
[1] Reflex 14/2011