Pan prezident v naprostém rozporu s většinovým názorem populace, společnosti (národa) míní, že by Česká republika mohla za pět let vstoupit do eurozóny. Co bude za tak dlouho, samozřejmě nikdo neví. Já si to ale na rozdíl od něj představit nedovedu; vždyť je 70–80 procent občanů už velmi dlouho trvale proti a přijetí eura by znamenalo okamžité zdražení a za dlouhodobé ekonomické stagnace by takový krok další zchudnutí jen prohloubil. Strana, která by tak učinila, by okamžitě propadla. V obavách před voliči se i polská "proevropská" vláda rozhodla nejít s něčím takovým do voleb, ale naopak raději vyhlásit referendum. A protože euroskepse v Polsku pomalu narůstá, je vysoce pravděpodobné, že bude vstup do společné měny odmítnut. V tom případě i v mnohem skeptičtějším Česku budou hlasy žádající plebiscit nepochybně sílit.
Je známo, že se politici ekonomickým zájmem své země často neřídí, ale u Zemana mě to přece jen trochu překvapuje. Na kariéru v Bruselu jistě nepomýšlí a popularitu může získat nanejvýš u eurofilní sociálnědemokratické inteligence, na níž mu nikdy moc nezáleželo. Že by byl natolik věřícím integristou? Je přece ekonom a musí si být vědom, že žádná vůle dnešních německých politiků na dlouhodobou záchranu společné měny stačit nemůže. Společná fiskální politika znamená stálé a značné subvence do nevýkonného hospodářství jižních států Evropy, které v podstatě německá (ECB) úroková míra a nadhodnocená měna trvale poškozují. Současná politika deflace je brzy srazí na hranici chudoby, takže i podle dnešních parametrů Unie (hluboký pokles HDP) budou mít právo na finanční pomoc. Inflační řešení také nepřipadá v úvahu, nemluvě o antiinflační psychologii, poškodilo by německé střádaly. Není divu, že i tam povstala strana proti euru.
V oficiálním životopisu Margaret Thatcherové od Charlese Moora se vyskytuje premiérčin profétický výrok, "aby eurozóna vydržela, to by musely Francie a Německo trvale platit". Jak nepravděpodobné při dnešní francouzské stagnaci a tradičním nacionalismu.
Je to zvláštní, jak někdy vítězí ideologie nad zdravým rozumem. Unie přece nemusí znamenat společnou měnu, spolupráce v Evropě se nemusí starat o stále těsnější Unii, společný trh nepotřebuje stejné fiskální podmínky – chudí vždycky konkurovali levnější pracovní silou, nižšími daněmi a svou levnější měnou, jak se ostatně děje všude na světě. Zatím to není nacionalismus, ale národní jazyky, jež brání vzniku společného trhu práce, aby se tak jako v Americe mohli stěhovat lidé, a ne peníze.
LN, 23.4.2013