„Zelený“ vodík, tedy vodík vyráběný pomocí elektřiny získané ze slunce větru, má být spásou teplárenství a energetiky v prostoru EU. Je to, jako byste nyní plánovali, jak budete ze základny na Marsu létat k Jupiteru. Fakta hovoří jasně.

„Pokud máme být uhlíkově neutrální, potřebujeme zelený zdroj elektrické energie. Alternativa je vyrábět ´bezemisní´ vodík ze zemního plynu, pokud nějakým způsobem uložíte CO2 buď do produktů s dlouhou životností, jako jsou lepidla, nebo pod zem. Další variantou je získat vodík jako základní surovinu pro výrobu čpavku z vody rozštěpením na vodík a kyslík. K tomu ale potřebujete 13x víc elektrické energie než na konvenční technologii. Pokud nemáme zelenou elektřinu ani na dnešní způsob výroby vodíku, je jasné, že není reálné do roku 2030 splnit cíl vyrobit polovinu vodíku zeleným způsobem a do roku 2050 všechen. To nejde zvládnout časově ani ekonomicky,“ upozornil v lednu Petr Cingr. prezident Svazu chemického průmyslu (zde).

Shrnul tím základní problém, který provází celý unijní koncept přestavby všeho na „zelené zdroje“. Tedy větrné a fotovoltaické elektrárny, pro které se používá označení „obnovitelné zdroje energie“ či zkratka OZE. Lidé z energetiky však tuto zkratku čtou spíš jako „občasné zdroje energie“. Což přesně vystihuje podstatu jejich fungování: elektřina z nich je tehdy, když svítí slunce nebo fouká přiměřeně silný vítr. Nikdy jindy. Tento zásadní fakt přitom stále zůstává skryt většině politiků, kteří o energetice nevědí nic, nebo zhola nic. Jen málokteří se přitom snaží se něco dozvědět. Ti ostatní se stávají snadným cílem agresivní ekologistické propagandy.

Výroba vodíku má 27 evropským státům zajistit zdroj tepla a elektřiny. Představa je taková, že v době, kdy svítí slunce, nebo fouká vítr, bude elektřina z těchto zdrojů zásobovat továrny, jež budou vyrábět vodík. Ten půjde do zásobníků, odkud se bude dále distribuovat do upravených a rozšířených plynovodů a plynových potrubí. Tento koncept, dokolečka dokola opakovaný bruselskými funkcionáři i zelenou lobby, má však několik slabých míst. Tedy, spíš pořádných úskalí. A podle všeho proti tomuto konceptu stojí i fyzikální zákony. Ty přitom, jak známo, nedokázala porazit či přelstít ani bolševická diktatura. Není proto jediný důvod domnívat se, že se to podaří diktatuře zelené.

Prvním problémem je to, že výroba vodíku by běžela jen v případě, že bude foukat, nebo svítit. Což znamená od jara do podzimu. A ještě s proměnlivou intenzitou. V zimě se nedá na dodávky z OZE spoléhat vůbec. V téhle době, kdy je spotřeba energie v Evropě nejvyšší, jí OZE dodávají nejméně, případně nedodávají vůbec žádnou. Což běžně trvá i v řádů dnů až týdnů. To znamená, že v necelých třech čtvrtinách roku by se vodík vyráběl nejen ke spotřebě, ale také do zásoby. Neboť zimě – kdy by byla jeho spotřeba, kvůli topení, největší – by se na jeho výrobu nedalo spoléhat. To by, teoreticky, šlo vyřešit, protože zásoby zemního plynu si vytváříme v Evropě již nyní. Jenže tomu stojí v cestě druhý zásadní problém.

Druhým problémem je to, že pro instalaci OZE jsou v Evropě omezené prostorové možnosti. Vnitrozemské státy například nemůžou instalovat větrné parky na moři. Například Česká republika může jakž takž efektivně stavět větrné elektrárny jen na přibližně pětině území, což potvrzují i studie Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd (zde). A to ještě mnoho z této plochy patří rezervacím a národním parkům. Kromě toho lidé, nepřekvapivě, navíc ve svém okolí až 160 metrů vysoká monstra nechtějí. Což není české specifikum, jak by možná někdo ze zelených lobbistů chtěl tvrdit. To samé si myslí lidé v jinak zatím docela zeleném Německu. Takže vznikají zákonná omezení na minimální vzdálenost mezi větrnou elektrárnou a lidským obydlím. Co se na tom lidem nelíbí, je dobře vidět při cestě autem do Vídně. A ještě lépe to vynikne, když touhle cestou jedete v noci. Rotující červená světla na listech elektráren vytvářejí bizarní divadlo. Něco jako pouťové hali-gali od pozorovatele až k obzoru. A přes celý obzor. Kdo má slabší žaludek, začíná mít z takového pozorování rychle nevolnost. Přesto je Rakousko závislé na dovozu elektřiny. Samozřejmě, především v zimě.

Mimochodem, ty větrné farmy na moři také kolikrát nejsou taková výrobna, jak si lidé běžně myslí. Stačí sledovat on-line údaje na německém webu Agora-energiewende (zde). Letos v zimě je větrné elektrárny s dodávkami hravě strkají do kapsy.

Druhý problém tím však ještě zdaleka není u konce. Fotovoltaické elektrárny, ta pole černých panelů, zase zabírají zemědělskou půdu. Nebo prostor, kde by mohly být louky, když už ne pole. Plochy s živou vegetací přitom ochlazují krajinu a v důsledku i klima (zde), což je – mimochodem – právě ten důvod, proč mají konvenční elektrárny na uhlí a plyn nahradit OZE. Někteří zelení lobbisté, jako europoslanec Luděk Niedermayer, sice tvrdí, že spotřebu České republiky zajistí v součtu čtverec 50 x 50 kilometrů pokrytý fotovoltaikou, jenže to má se skutečností jen velmi málo společného. Za prvé (a to zdaleka nejen v Česku) nemáme volný prostor 50 x 50 kilometrů, což by bylo pro infrastrukturu a servis nejjednodušší. Čím více přitom bude takových solárních farem rozhozených po krajině, tím větší nároky na infrastrukturu to bude znamenat. Tedy vyšší náklady.

Nedosti na tom. Recenzovaná studie, jejímž spoluiniciátorem byl europoslanec Ondřej Knotek (ANO), došla k závěru, že v Česku není dostatek volné půdy pro instalaci tolika OZE, aby zvládly pokrýt spotřebu republiky (studie zde, rozhovor europoslancem zde). Přestože jde o recenzovanou studii, dostalo se jí jen minimální mediální pozornosti. Na rozdíl od různých nerecenzovaných studií, jimiž média zásobuje zelená lobby. Teprve ono recenzování přitom dává studii skutečný vědecký punc. Ani to vša nezabránilo zmíněnému europoslanci Niedermayerovi, aby ji označil za plnou faulů…

Umístění fotovoltaiky na střechy, jak o něm mluví i současná vláda, problém také nevyřeší. V každém případě dále zvýší infrastrukturní náročnost.

Jestliže ale nemá Česko dost volného místa na instalaci občasných zdrojů energie pro pokrytí své spotřeby, těžko jimi ještě bude zásobovat výrobu zeleného vodíku. Tak že bychom zelenou elektřinu v potřebném množství importovali z okolních států?

To je třetí problém výroby zeleného vodíku. Při dosavadních zkušenostech z Německa a s ohledem na předpovědi zdrojové přiměřenosti (zde) je to iluzorní představa. Import elektřiny na ještě větší vzdálenosti, jak o něm přesvědčeně mluvil v rozhovoru při SeznamZprávy (zde) europoslanec Mikuláš Peksa (Piráti), je iluzorní ještě víc. Jeho představy narážejí na ztráty při přenosu i na chybějící infrastrukturu (zde). A o tom, jak by se asi budovala robustní přenosová soustava napříč Evropou, si můžeme udělat představu opět v Německu. Tam ani za 11 let Energiewende nedokázali dostatečně posílit přenosové kapacity od větrných farem na severu na jih země. A to je Německo mentálně zelené a k tomu ještě nejbohatší v EU…

„Když Němci plánovali svoji Energiewende, vycházeli z toho, že 20 procent elektřiny, která jim po vypnutí pevných zdrojů bude chybět, dovezou ze severní Afriky a z Blízkého východu, kde se postaví obrovské solární parky. Tehdy jsem se německých kolegů ptal, jestli tomu vážně věří, že transferové kabely, které odtamtud povedou, jsou dostatečně bezpečné pro zajištění požadované dodávky. Místo odpovědi bylo ticho. V současnosti už se v Německu počítá s tím, že to, co bude chybět, dovezou od sousedů, včetně Česka, nebo to ušetří,“ upozornil v rozhovoru pro iUHLI.cz člen Uhelné komise, profesor František z ČVUT již v roce 2019 (zde).

Jenže dovážet elektřinu zřejmě ve střední Evropě nebude odkud. A úvahy Mikuláše Peksy a jeho kolegů o tom, že by se zelený vodík vyráběl v severoafrických státech a transportoval do evropských států podobně jako nyní LNG, naráží nejen na technické a fyzikální limity, ale i na politickou nestabilitu celého regionu. Ta podvazuje rovnou to základní, co je pro takové případné projekty klíčové, tedy investice. Kdo bude investovat do výstavby fotovoltaiky a výstavby výrobních závodů na vodík v zemích, kde se režim může změnit mávnutím islámského proutku? A kdo se spolehne na dodávky životně důležité suroviny z takových zemí? Srovnání nestabilního regionu se Saúdskou Arábií v tomto směru opravdu není na místě.

Dokladem je například to, že slavně ohlašované eurokonsorcium Desertec na výstavbu solárních elektráren na Sahaře a import jejich elektřiny do Evropy, ve kterém původně figuroval například Siemens a Bosch, už od roku 2014 dělá něco úplně jiného. Z původních členů zbyl přitom jen zlomek (zde). Podle plánů měl přitom Desertec do roku 2050 pokrývat 15 procent evropské spotřeby elektřiny. (Zajímavý a vysvětlující článek od Zdeňka Fajkuse na toto téma najdete zde.)

Problémů s produkcí elektřiny v Severní Africe, nejen bezpečnostních, je zkrátka příliš mnoho. Jestli má Mikuláš Peksa ve zmíněném rozhovoru pravdu a s touto výrobou (Desertec reálně skončil v roce 2014) stále počítá i Evropská komise, hraničí to s šílenstvím eurokomisařů. Nebo s trestným činem.

Čtvrtý problém výroby zeleného vodíku je fyzikální. Spočívá v druhém termodynamickém zákonu. Ten sice většina lidí spokojeně nezná, ale to nic nemění na faktu, že pro výrobu vodíku potřebujete na vstupu víc energie, než získáte na výstupu, tedy při jeho spálení. Což jaksi nedává příliš smysl. Tedy, teoreticky ano. Jenže jen v případě, že produkce potřebné elektřiny bude tak snadná a laciná, že jí budete reálně mít nadbytek. Takže vám pak bude celkem jedno, že s ní takovým způsobem plýtváte. Asi jako to bylo v ropných státech s penězi. Z výše uvedeného je však evidentní, že taková situace se v evropské energetice, pokud bude postavena výhradně na OZE, nedá v blízkých desetiletích očekávat. Leč právě to je cíl, který vytyčila Evropská komise spolu se zelenými lobbisty a klimatickými aktivisty nemajícími navíc jakoukoli odpovědnost.

Žádný z uvedených čtyř problémů neznamená, že není možné zelený vodík vyrábět. To samozřejmě možné je. Jen není reálné očekávat, že by mohl v potrubí nahradit zemní plyn.

Tématem pro samostatný článek pak je, co všechno by se kvůli vodíku v potrubí muselo změnit. Samotná technologie, ochranná pásma, ale také domácí spotřebiče. Nápad se zeleným vodíkem má zkrátka stejnou chybu jako všechny ostatní zelené plány EU. Funkcionáři nedovolili nikomu, aby těmto nápadům kvalifikovaně oponoval. Ani nenechali zpracovat – samozřejmě recenzované – studie dopadů případného zavedení těchto nápadů do praxe.

Slib vlády Petra Fialy, že nechá dopadové studie pro Českou republiku zpracovat, je prvním krokem k tomu, aby mohl vyhrát zdravý rozum. Vodíkové plány jsou totiž pro energetiku postavenou výhradně na větru a slunci tím, čím byly pro Německo za druhé světové války zázračné zbraně. Chimérou. Zatraceně nebezpečnou. Pro nás všechny.

Převzato z webu iUhli.cz