Zpráv o tom, že dogmatický ekologismus páchá na planetě škody, přibývá. Zvolna přibývá i vědců, kteří se nebojí pozvednout hlas a zelené mantry na základě faktů kritizovat. Dokonce se kritické hlasy objevují i v řadách neziskových organizací.

Všechny takové názory mají jedno společné – nezpochybňují potřebu chránit životní prostředí na planetě Zemi. Ale odmítají vytloukání klínu klínem, tedy vyřešení jednoho problému vznikem problému dalších, v důsledku neméně závažných. Což je nota, na kterou slyší široká veřejnost. Stejná veřejnost, která má rezervovaný postoj k Pátkům pro budoucnost, Gretě, uhlíkové neutralitě do roku 2050 a tak dále. Zelenou lobby a její aktivistickou armádu takový vývoj přiměl k akci.

K rozhodující ofenzivě. Bitvě bitev, po které už nic nebude jako dřív. Protože Evropská unie sama sebe sváže pavučinou zákonů a změní současně rozhodovací mechanismy tak, aby už přijaté zelené náboženství nebylo možné ani korigovat, natož zvrátit. Ofenziva začala vcelku nenápadně vloni, když se do jejího čela s transparentem v ruce postavila šestnáctiletá Greta Thunbergová.

Pro tuto generální ofenzivu její generálové povolili použít jakékoli dostupné zbraně včetně těch, které ve slušné společnosti nemají místo. Demagogie, osobní útoky, zamlčování faktů, dehonestace kritického myšlení, potlačování diskuze v médiích – to jsou jen některé z nich. A zatím jim to vychází.

Probíhá tak něco podobného, jako je známé Ofenziva Tet, již vedl Severní Vietnam a komunističtí partyzáni v roce 1968 proti Jižnímu Vietnamu a Američanům. Ofenziva skončila drtivou porážkou Severu, když přitom partyzánská organizace Vietkong přišla prakticky o schopnost vést boj. Jih s Američany byli po jejím konci nejblíž vítězství za celou vietnamskou válku. Jenže média chrlila o průběhu ofenzivy takové zprávy, že se americké veřejné mínění otočilo proti účasti ve válce, což posléze vedlo ke stažení Američanů a vojenskému obsazení Jihu komunistickým Severem.

Bojovníci zelené fronty za celou dobu svého tažení nepřesvědčili energetiky, fyziky, část vědců z dalších souvisejících oborů, ani významnou část veřejnosti, že to, co nabízejí, bude bezpečně fungovat. Na zcela základní otázky typu „kde vezmou elektřinu státy, které nemají dost slunce ani větru“ navíc vůbec nemají odpovědi, jež by obstály v odborné diskuzi. O to větší úsilí směřují na umělce a politiky. Těm spolu s médii vnucují přesvědčení, že „se nedá nic jiného dělat“. A daří se jim je přesvědčit. Poslední kroky předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové i schválení Zelené dohody v Evropském parlamentu jsou toho jasným důkazem.

Nejde přitom o nic menšího než o to, zda si ještě i za deset let budeme moci rozsvítit žárovku, kdy budeme chtít, a zda si budeme moci zatopit, kdy budeme chtít. Jestli budou evropské firmy schopné konkurence vůči firmám ze zemí, kde žádné zelené náboženství a „uhlíková neutralita“ nejsou. Jde i o nepředstavitelné investice, které budou na dluh. Jde o to, jestli se nám bude žít dobře, nebo budeme žít zeleně. Na záchranu zbývá už jen chvíle. A to vyžaduje mít ve vládě politiky, kteří neztratí odvahu ve chvíli, kdy nasednou do letadla směr Brusel. Zatím se zdá, že takoví tam z Česka nelétají. Nebo je ve vládě nemáme. Najde se jich dost alespoň v parlamentu? Ten totiž nyní představuje poslední obrannou linii proti zelené ofenzivě.