Neviditelný pes

EVROPA: Vazalové eura

Šéf evropské nomenklatury Barroso měl v úterý před týdnem právě před obědem s Jacquesem Delorsem (otcem společné měny), a tak se možná o něco víc rozčílil na holandskou komisařku Neelie Kroesovou za logický výrok, že odchod Řecka z eurozony neznamená kolaps eura. "My ale v eurozóně Řecko chceme, od začátku tvrdíme, že je euro klíčové pro celý evropský projekt."

Ano, od začátku bylo především známo, že jde o ekonomický omyl, že jej politická vůle sice prosadit může, ale vnější devalvaci měny musí nahradit jiným mechanismem, čili devalvací vnitřní (deflací), vynuceným poklesem mezd, státních výdajů a v prodlouženém čase i snížením cen a nominálním zvýšením výkonnosti, jak se o to teď pokouší německý diktát. Po krizi už víme, že to je velmi bolestivé, politicky na hraně únosnosti a v případě Řecka nemožné. Co jsme ale nevěděli, je přímo nukleární rozsah škod, jež společná měna produkuje. Je to vidět na příkladu fiskální disciplíny severských států (Pobaltí a Irska), často dávané za příklad nerozvážným Jižanům. Shrnuji ze studie bruselského Centra pro reformu EU:

Z nejvyšší hodnoty na nejnižší klesla produkce v Irsku o 13 %, v Litvě o 17%, v Estonsku o 20% a v Lotyšsku o 24 % - Estonsko a Lotyšsko získaly zpět polovinu své předkrizové roční produkce, Litva asi třetinu, i globálně exportní a výjimečné Irsko (americká letadlová loď v Evropě) stagnuje a hrozí mu nová vlna recese. Domácí poptávka vystrašených konzumentů klesá totiž rychleji než HDP, neboť návrat k vyrovnané zahraniční bilanci není výsledkem konkurenceschopnosti a exportu díky zlevnění měny, ale radikálním snížením importu. Pokles domácí poptávky se pohybuje mezi 23 % a 28 % a nelze si ani představit, co by to znamenalo v eurozóně (- 8 %), kde Španělsko a Itálie tvoří 30 % HDP, a jak by to snášely bankovní a veřejné finance všech ostatních států eura.

Ale ten nejotřesnější faktor, proč nemohou být tyto státy příkladem, je rostoucí emigrace: Irsko – 76 000, Litevsko - 83 000 (do dubna 2011). Jaká je to nejen ekonomická tragedie pro malé, zhruba čtyřmilionové společnosti, si umí každý představit, vždyť do dnešního dne bude úbytek schopných a talentovaných možná okolo sto tisíc. Je to jako by z Československa 1968/69 neodešlo 150 000 lidí, ale dvakrát tolik. Extrapolací těchto čísel by nám po takové medicíně vyšly zhruba dva miliony italských a španělských utečenců, kteří se na rozdíl od seveřanů z eurozóny už tak snadno nedostanou. Klade se otázka, zda takový masakr společnosti vůbec může postavit hospodářství na nohy. I na základě těchto faktů je vidět, že bylo zavedení eura politický zločin.

Studie ukazuje na hluboký strukturální problém eura. Zrušení měnového kurzu a podprůměrná úroková míra eurozóny (ECB) přehřívá ekonomiky rostoucí rychleji (chybí automatická brzda revalvace), a proto nemohou ty podstatně vyspělejší, avšak relativně stagnující (Německo, Holandsko) nikdy dohonit. Euro tudíž není svorníkem solidarity, nýbrž příčinou ekonomického rozkolu. Německo bohatne a ti, co je doháněli i s vyrovnaným rozpočtem (Irsko, Estonsko, Španělsko), si v euru nutně zadělali na krizi. Teď, po vychýlení hospodářské rovnováhy, je nutnost vnitřní devalvace celého hospodářství tragicky dlouhodobá (nestačí jen vyrovnat státní deficit a snížit cenu práce), společnost se hroutí a to způsobí ohromné dlouhodobé ztráty. Devalvace měny by znamenala okamžitou externí poptávku, nákupní turistiku z okolních států a investice do produkce, ergo příjmy do státního rozpočtu.

Za politickým omylem společné měny se také skrývá rozšířené mínění, že ekonomie je jen lidský výmysl, něco jako hra s libovolně určenými pravidly. Jistě, více nebo méně fungujících systémů je mnoho, ale všechny stojí a padají na zákonitosti základních lidských potřeb a přirozenosti ve světě omezených zdrojů.

LN, 10.2.2012

zpět na článek