Usmívají se na nás (poněkud kysele), ujišťují nás (trochu pokrytecky) a přemýšlejí (jistě usilovně), jak to zaonačit, aby se obludné euro nažralo a nerozborná eurozóna zůstala celá. Kdo? No přece ONI. Mario Draghi (ECB): "Pro záchranu eura uděláme vše, co bude nutné." Mario Monti (dosazený premiér Itálie) na návštěvě v Paříži: "Eura se nikdy nevzdáme." A nyní kancléřka Merkelová s prezidentem Hollandem: "Vše pro integritu eura. Nechť instituce Unie konají svou povinnost." Šéf Bundesbanky okamžitě kontroval, aby si ECB náhodou nepletla fiskální a monetární politiku. A tak už léta stále dokola a dokola krize dalších státních deficitů, nových bankovních úvěrů, větší deflace a nevýkonnosti pokračuje a teď po čtyřech malých státech bankrotuje i velké nesolventní Španělsko. Na obsluhu svého dluhu (a ekonomiky ve volném pádu!) platit 7,7 procenta obligačních úroků nemůže, potřebuje dle analytiků (Open Europe) minimálně 542 miliard eur, k tomu můžeme připočítat dalších 100 miliard pro banky. A pak tu jsou ještě nafouklé nesolventní španělské regionální vlády (40 procent státního rozpočtu), dohromady sedmnáct. Tři už zbankrotovaly a žádají 20 miliard. K nezaměstnaným 26 procentům přibudou další a deflace se prohloubí. A hloupá vláda ještě zvyšuje daně. Řecko výjimkou nebylo.

Je evidentní, že nový euroval s 500 miliardami nestačí a bude možná muset kvůli formálnímu rozdílu a německému souhlasu vydávat vlastní dluhopisy (místo nepřijatelných eurobondů), moc jich ale dnes už asi neprodá. V eurozóně se krachuje obtížně (odpisy) a půjčky, byť dotované nízkým úrokem, jsou na deflaci krátké. Německé problémy s ústavou a mandátem evropské banky (neměla by kupovat státní dluhopisy a emitovat inflaci) znamenají další nekonečné pokusy o složitá, polovičatá řešení na oddálení eurogedonu. Německá "elita" žádá napřed integraci, Francouzi (ministři zahraničí a evropských záležitostí) ale už integraci odmítají a žádají, jak jsou už půl století zvyklí, německou solidaritu (peníze). Situace neřešitelná. A přece jen tu je jedno prastaré řešení zadlužených vlád, jež nechtějí vyhlásit bankrot: inflace. Dluhopisy, mzdy i úspory jsou vyjádřeny nominálně, a proto jejich hodnota v první fázi klesá, státní dluh mizí, úspory snižuje, daně zvyšuje. V druhé fázi ale hodnota aktiv i majetku stoupne a nezbytně i úrokové míry, proces se zastaví, ale inflace nikoli, a jakmile stát dupne na brzdu, dojde ke zhroucení ekonomiky. Inflace totiž snižuje výkonnost.

Z krize žádné úhybné vyklouznutí neexistuje.

LN, 31.7.2012