Válka na Ukrajině prý přinesla i do Bruselu závan energetického realismu. To je situace, kterou by česká vláda měla neprodleně využít. A aktualizovat Státní energetickou koncepci tak, jak umožňují tuzemské podmínky a přírodní zákony, ne tak, jak chtějí zelení fanatici bez jakékoli odpovědnosti.

Nepřítele zastrašíme větrnými elektrárnami, jako by si řekli němečtí politici. Jenže vždycky v historii nepřítele zastrašila pouze bojeschopná armáda. O tom by v Německu měli ještě stále něco vědět. Jenže současná, výrazně zelená vláda, asi nedávala v dějepisu pozor. Proto se sice rozhodla ohlásit pro letošek nevídanou investici 100 miliard eur do armády, ale zároveň ohlásila záměr dát v následujících čtyřech letech 200 miliard eur do ochrany klimatu a transformace energetiky (zde). Ale na druhou stranu, pokud na to Německo má a Němci jsou ochotni i nadále platit za elektřinu horentní sumy, tak nešť.

Horší je, že Němci svou víru v Energiewende a s ní spojený růst spotřeby plynu, vnutili i řadě dalších evropských států. A nejen to. Německá závislost speciálně na dovozu ruského plynu podvázala strategické sankční možnosti evropského společenství. Tamní vláda se totiž může věnovat svému pomýlenému poslání „záchrany světového klimatu“, jež ve skutečnosti nemůže nijak prakticky ovlivnit, jen proto, že Německo je bohaté a Němcům se žije dobře. Byť draze. Kdyby však lidem oznámila, že nebudou mít teplo, nebo elektřinu, protože nebude plyn, selanka by rychle skončila. Protože to není salámová metoda, ale šok. Jen si představte, že žijete v nejbohatším evropském státě a doma budete chodit v zimníku, protože není čím topit. Smířilo by vás s tím to, že to může srazit na kolena ruského cara, který rozpoutal válku?

Když Winston Churchill za druhé světové války vyhlásil „Každý šest palců teplé vody. To je vlastenectví,“ lidé prý vykoupili všechny metry, aby si mohli změřit, kolik mají ve vaně teplé vody. Od toho jsme asi dnes v Evropě mentálně na hony vzdáleni. Ale také nikdo neví, jestli by takhle Britové reagovali, kdyby to bylo kvůli válce, řekněme mezi Německem a Československem? Což je ten případ, o kterém je nyní řeč.

Celá překotná německá Energiewende a na ni navazující překotná snaha Evropské komise, aby se EU co nejdřív stala první oblastí bez emisí oxidu uhličitého, významně ohrozily bezpečnost jednotlivých států. Ruská invaze na Ukrajinu jednoznačně dokázala, že všichni energetici, kteří na to politiky neustále upozorňovali, měli pravdu. Ani v Německu, které má v obnovitelných zdrojích vyšší instalovaný výkon, než v těch konvenčních, nejsou tyhle zdroje schopné pokrýt jeho spotřebu. Ani jeden den.

Česko by z těchto potvrzení nyní mohlo těžit. Vláda totiž slíbila aktualizovat Státní energetickou koncepci. Tuhle jedinečnou šanci, jak postavit budoucnost české energetiky na pevné základy reálných možností České republiky vláda nesmí propást! Jestli je pravda, že dokonce do bruselských kuloárů pronikly fakta o tom, že energetika musí být především spolehlivá, a že opravdu není možné nahrazovat spolehlivé zdroje těmi nespolehlivými, jde o situaci, která tady již pár let nebyla. A další šanci na to, mít energetiku postavenou na bezpečně dodávajících zdrojích, už nemusíme dostat. Hrozba lidí typu Franse Timmermanse, kteří prostě nikdy nepřipustí, že obnovitelné zdroje mají své limity, totiž prostředí EU vzdor válce neopustila.