Nedávno mě velmi zaujal rozhovor s viceprezidentem Svazu průmyslu a dopravy Radkem Špicarem uveřejněný na info.cz. Rozhovor je sice už několik měsíců starý, na aktuálnosti mu to ale vůbec neubírá.
V rozhovoru jsem našel řadu myšlenek, pod které bych se mohl podepsat. A protože chci diskutovat o současné podobě Evropské unie a možnostech její reformy, níže vám vypíši, co mě nejvíce zaujalo, a budu rád, když se se mnou podělíte o svůj názor.
1) Místo přezíravosti je třeba lidem naslouchat!
První zásadní myšlenkou bylo, že není možné posmívat se lidem, co mají z EU obavy, a chovat se k nim povýšeně. To je i podle mě nejdůležitější zásada, kterou by se měl řídit každý, kdo chce začít diskutovat o stavu současné EU. Nic nedokáže nahrávat různým euroskeptikům a populistům tolik, jako povýšený způsob jednání, protože ten se pak velmi snadno může podepsat na volebních výsledcích. Jen se jím totiž posílí přesvědčení některých lidí o odtržení „elit“ od dolních deseti milionů.
Máme něco takového vůbec zapotřebí? Osobně si myslím, že ne! Obavy lidí je naopak třeba brát vážně a je hlavně třeba jít mezi ně a trpělivě vysvětlovat, jak EU funguje, jaké jsou její pravomoci a co naopak vůbec ovlivnit nemůže. Podobně jako se dělo např. těsně před referendem o vstupu do EU.
Sám trávím mnoho času tím, že se snažím lidem vysvětlovat současnou situaci. Za lidmi je třeba chodit. Zmiňovaný Radek Špičar velmi hezky přirovnal voliče k zákazníkům vybírajícím si nové auto. Jako politici je musíme umět přesvědčit o tom, proč je „model auta“ s názvem členství v EU lepší, než takový model auta, který tvrdí, že EU nám jen škodí, nic nám nepřináší a nejlepším řešením je odchod. Je totiž především chybou prodávajících a ne kupujících, že lidé si daný model auta nechtějí koupit.
2) Opravdový bruselský diktát by nastal při a po „czexitu“
Často slýchám o tzv. diktátu EU a kvůli tomu bývá EU často srovnávána s RVHP. V jednom mají euroskeptici svým způsobem pravdu. Obavy z bruselského diktátu jsou oprávněné. Jak ale také zaznělo v citovaném rozhovoru, ten skutečný diktát ze strany Evropské unie by Česko pocítilo teprve po czexitu. Proč? Prostě proto, že bychom přišli o současnou možnost spolurozhodovat o evropských pravidlech, podobně jako se třeba nemůže rovnocenně k evropské legislativě vyjadřovat Norsko, které i ročně platí přes 3 miliardy NOK, aby vůbec mohlo obchodovat na evropském trhu. Najdou se ale i další důvody.
Jak obtížná jsou vyjednávání s EU, se ukazuje při současných jednáních o brexitu. I Británie, která je šestkrát lidnatější a oproti nám není tolik závislá na obchodu s dalšími zeměmi EU a navíc se může pyšnit dlouhou tradicí demokracie a právního státu, se důsledkem brexitu stala v očích zahraničních investorů rizikovou oblastí. Asi každý si proto dovede představit, co by se stalo, kdyby se ve stejné situaci jako vystupující Británie ocitla i mnohem menší Česká republika, resp. její ekonomika zaměřená z velké části na export do jiných zemí EU, kdy jsme podle Špicara s 84% vývozem dokonce 3. nejvíce otevřenou ekonomikou na světě.
Mýlí se i ti, kdo si myslí, že podle pravidel WTO jednou zrušená cla už nemohou být znovu zavedena. Žádné takové pravidlo neexistuje. Vystoupení z EU by opravdu neznamenalo, že by ČR automaticky zůstal volný přístup na evropský trh, jak si někteří bláhově myslí. Tento přístup na společný evropský trh by si muselo Česko vyjednat a rozhodně by to nebylo zadarmo. Česko by muselo za přístup draze platit, podobně jako už zmíněné Norsko či Švýcarsko, které je navíc specifické tím, že mezi ním a EU existuje více než sto různých dohod a další ještě vznikají – umíte si taková jednání představit s dalšími 27 státy? Zvládla by to česká diplomacie?
Na Británii dobře vidíme, že už jen vážná hrozba odchodu představuje obrovské riziko pro investory. Konkurence mezi zeměmi je veliká a investory může odradit jakýkoli náznak budoucího nestabilního vývoje či vznik nových obchodních bariér. Jedno stěhování do jiné země je totiž pro mnohé firmy nezřídka výrazně méně náročné, než se neustále přizpůsobovat novým omezením, teprve vznikajícím dohodám a zmatené administrativě.
3) Musíme se umět ozvat
Členství v EU znamená pro exportně orientovanou českou ekonomiku vedle přístupu na 500milionový trh také jedinečnou možnost řadu věcí ovlivnit a změnit zevnitř. Sám neustále upozorňuji na potřebu změnit mnohé věci v rámci EU. Nesmíme přehlížet skutečně existující problémy, ale zároveň je nutné hledat způsoby, jak může ČR věci aktivně měnit.
Česko musí prosazovat svá témata a totéž samozřejmě platí i pro všechny ostatní nové členské státy. Dobrým příkladem zde může být např. boj proti dvojí kvalitě potravin. Rozdílná kvalita potravin se stejným názvem je problém, který trápí především středo- a východoevropské členské země včetně Česka. A právě tato otázka je jedním z případů, kdy se povedlo dosáhnout hmatatelného výsledku.
Věc dostala na stůl Evropská komise, která nyní navrhuje zákaz těchto podvodných praktik. Konečně tak svitla naděje, že Česko přestane být popelnicí Evropy. Nikdo by ale tento problém neřešil, kdybychom se velmi hlasitě neozvali. Kauza dvojí kvality výrobků ukazuje, že snaha o změnu určitě smysl má, ačkoliv prosazení nemusí být otázkou jednoho roku či volebního období. A není osamocená, českým tématem totiž bylo i třeba zrušení roamingu, výzva k zrušení střídání času nebo třeba pomoc řidičům kamionů, kteří v Británii neoprávněně dostávají pokuty za údajný převoz migrantů. Slibně se vyvíjí i vyřešení problematiky podvodného stáčení kilometrů. Je také mnoho případů, kdy české pozice měly výrazný vliv na přijmutí různých bezpečnostních opatření.
Srovnání EU s RVHP je pitomost
Srovnání EU s RVHP je tedy naprostá pitomost. Zatímco v EU lze vše společnou diskuzí, hlasováním a pozměňovacími návrhy ovlivňovat zevnitř, pomáhat tak konkrétním lidem a měnit věci k lepšímu, v RVHP jsme museli jen držet hubu a krok. Měli bychom mít neustále na paměti, že v podobně podřízeném postavení bychom se ocitli až tehdy, kdybychom se rozhodli přestat být součástí EU.
Máme možnost věci v EU měnit, je ale nutné, abychom byli aktivní a schopní toho využít! A jsou věci, které změnit potřebujem (viz např. na mém webu), proto se i já přidávám k hlasitým kritikům, kteří volají – změňme EU, ale buďme i nadále její aktivní součástí.
Převzato z blogu s autorovým souhlasem
Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu