„A kterej trh?“ otázal se Švejk. „Ten na Smíchově, nebo ten v Horní Dolní?“
„Ale milostpane, žádnej jarmark, ale tenhle ten kapitalistickej trh, co na něm fungovala ta poptávka a nabídka. Práskli ho v Bruselu, milostpane.“
_____________________________
Petr Mlsna, předseda Úřadu pro hospodářskou soutěž to v rozhovoru 8.12.2021 prezentovaném na IDnes řekl ve skutečnosti kulantněji: „Green Deal mění pravidla hospodářské soutěže.“
Pro pochopení kontextu mi nezbývá než citovat z rozhovoru s Petrem Mlsnou klíčová fakta:
„Evropská komise v listopadu vydala sdělení, jak reformovat problematiku hospodářské soutěže, a to zejména ve vazbě na Green Deal a inovativní technologie. Musím říct, že to je poměrně ambiciózní věc, která povede k tomu, že se budou měnit například koncepty blokových výjimek. To znamená, že určitá jednání na trhu nebudou považována za porušení pravidel hospodářské soutěže, protože naplňují nějaký jiný cíl, respektive sledují nějaký jiný veřejný zájem, který převažuje nad svobodnou soutěží. Komisařka Vestagerová navrhuje redefinici těchto výjimek pod vlivem klimatického a enviromentálního zaměření Evropské komise. To, co je zelené, bude více chráněno, v extrémním případě i když kvůli tomu dojde ke zvýšení ceny a nákladů. Naopak ujednání konkurentů, která budou zpomalovat za účelem vyšších zisků green řešení, budou více postihována.“
(?) To zní jako nadřazování ideologie nad právo? „Skutečně nás čeká debata o tom, zdali má svobodná hospodářská soutěž, volný pohyb osob, zboží a kapitálu ustoupit politickým nebo ideologickým plánům.“
(?) Já to chápu jako konec systému, ve kterém úspěšný vydělá a neúspěšný zkrachuje. „Ono se to již děje. Například od 1. 1. 2021 platí při zadávání veřejných zakázek princip, podle kterého musí zadavatelé zohledňovat environmentální, sociálně odpovědné a inovativní aspekty. Teď se ten systém začíná promítat také do pravidel hospodářské soutěže.“
(?) V poslední době se hodně skloňuje pojem ESG, tedy pravidel pro zodpovědnější podnikání. To brzy čeká vlastně všechny firmy. Jsou na to ale připraveny? „Musíme říct, kde je ta hranice. Do jaké míry omezíte soutěž takovým způsobem, že řeknete ‚je to zelené, tudíž je to dobré‘ bez ohledu na to, že na trhu o to nikdo nestojí. Firma si potom může položit otázku, o co a v jakém prostředí vlastně soutěží. Někde se pravidla dodržovat musí, ale pokud jste klimaticky odpovědní, máte obecnou výjimku.“
Neviním Petra Mlsnu z osobního záměru „likvidace“ tržních principů, nicméně sdělení, které ve svém rozhovoru poměrně otevřeně poskytl, je pro mne alarmující. Necelou polovinu svého života jsem prožil v socialismu a s řadou dalších spoluobčanů jsem záviděl lidem na západ od Chebu svobodu myšlení, vyjadřování, cestování a také svobodu trhu. Možná až naivně jsem věřil, že lepší pekař, který dělá svoji práci kvalitněji, lépe se stará o své zákazníky a neustále se snaží se na trhu zlepšovat, předběhne ty horší, méně kvalitní, nespolehlivé a línější kolegy, a to vše v rámci rovného férového souboje.
Dnes vím, že tato moje představa byla hodně mladicky naivní, ale přesto jsem vítal, že po roce 1989 jsme se zde mohli pustit do svobodného podnikání. Ten přechod nebyl úplně jednoduchý, nejprve se snažily ovládnout určování pravidel různé gaunerské skupiny, následně pořád ještě nezkušené české podnikatele začaly válcovat kapitálově i zkušenostmi silnější zahraniční korporace. Ale přesto byla pravidla působení na trhu ve většině oborů relativně solidní.
První zásahy do svobody podnikání přišly v rámci přístupových jednání do EU, přičemž nerovné podmínky v zemědělství a potravinářství jsou toho zdárným příkladem. Další výrazné pokřivení trhu s sebou přinesly dotace do podnikání. O výsledcích firem už nerozhodovalo jen to, kdo má lepší produkt či službu, kdo je pružnější, vstřícnější k zákazníkům, kdo chytřeji inovuje, kdo pracuje efektivněji. V jednom závodě se mezi sebou začali utkávat sportovci, kteří se na závod tvrdě připravovali a během závodu makali naplno, s těmi, kteří si pomohli dotačním dopingem. Nejen, že to bylo nefér soupeření, ale hlavně to demotivovalo k opětovnému tvrdému tréninku, tedy tvrdé práci na vlastním podnikání. Řadu podnikatelů to chtě nechtě zviklalo k tomu, že i oni si šli „zobnout“ této drogy a když zjistili, že dotační droga „úspěchu“ jim zpříjemňuje život, tak začali vyhledávat kanály a cesty, jak se k ní dostat znovu a znovu.
Ale i přes výše uvedené pořád ještě platila pravidla, že o vítězství v závodě nebo turnaji rozhoduje to, kdo je na cílové pásce první, kdo nasbíral nejvíce bodů, byť některým účastníkům bylo znemožněno se určitých závodů zúčastnit a jiní byli během závodu výrazně posíleni povzbuzujícími látkami, tedy dotacemi.
Nyní se zdá, že princip, kde vítězem je nejúspěšnější subjekt na trhu, přestane platit. Vítězem totiž bude „z moci úřední“ vyhlášen ten, kdo bude ideologicky nejkonformnější. Tedy třeba nejzelenější, nejgenderovatější, prohlásí se za nejexotičtější pohlaví, prokáže, že několikrát denně poklekává před tou správnou ikonou, a podobně.
Pokud bych chtěl být správným oportunistou, tak bych se asi měl zachovat jako v pohádkovém království Monte albo ve filmu Tři veteráni dle námětu od Jana Wericha. Podle aktuální situace ve světě odlévali buď kulky do pušek, nebo písmenka pro tisk knih. Já bych tedy měl asi na půdu hluboko za komín schovat svoje studijní podklady z ekonomie, obchodu a managementu ze Sheffieldské univerzity a zpoza komína vytáhnout zpět na světlo své poznámky a podklady ze studia politické ekonomie socialismu, marxistické filosofie a vědeckého komunismu, kteréžto „vědy“ jsme za minulého režimu museli všichni vedle svého oboru studovat. Pokud se dobře pamatuji, tak v těchto „vědách“ se také psalo o tom, že TRH, tedy fungování nabídky a poptávky, je něco, co je překonané vyšší ideologií. Vyvolení strážci této ideologie pak byli povolaní k tomu, aby tržní principy, pokud by ještě z doby předešlé přece jen někomu zůstaly v hlavě, zcela vymýtili. V případě sedláků (tedy dle nich kulaků), obchodníků (alias keťasů a továrníků, jinými slovy buržoazních vykořisťovatelů) to bylo i prostřednictvím lágrů, vězení, nuceného pobytu či nucených prací, znemožněním studia jejich dětí a celkovým vytlačením na okraj společnosti.
Jenže jak dostat ty zažité tržní principy i z té hlavy? Abych nebyl po orwellovsku společensky anihilován nebo aby mne woke aktivisté také nevytlačili na okraj společnosti prostřednictvím jejich cancel culture?
___________________________
Abychom za pár let neslyšeli od nějaké té paní Müllerové pokračování známého dialogu z úvodu článku: „Von ten trh byl hnedka vyřízenej, milostpane. To vědí, s Bruselem nejsou žádný hračky …“