V současné době proběhly tři důležité události, které mají společný původ a ukazují, že evropská elektroenergetika, tedy alespoň v střední a východní části Evropy, je blízko krize. První je ostrá diskuze okolo velmi vysokých dotací do fotovoltaických elektráren u nás, druhou pak sociální bouře a protesty proti drahé elektřině, které proběhly v Bulharsku, a třetí nedávné vyhlášení německého ministra pro energetiku a životní prostředí Petera Altmaiera pro noviny Frankfurter Allgemeine, že náklady na "Energiewende" i v případě, že se nyní podaří růst dotací do obnovitelných zdrojů zbrzdit, překročí do roku 2040 bilión eur.

Fotovoltaika v Česku

Mediální a soudní bitva okolo fotovoltaiky v Česku nabrala nevídaných obrátek. Problém je, že se točí kolem věcí z hlediska energetiky a cen elektřiny pro spotřebitele ne zase tak podstatných. Je velice pravděpodobné, že výkupní ceny fotovoltaiky byly nastaveny už od počátku příliš vysoko, je pravda, že snížení výkupních cen po razantním snížení cen panelů, způsobených ve velké míře přesunem jejich výroby do Číny, mohlo a mělo přijít o rok dříve. Je také pravděpodobné, že zde byly případy korupce, ke které tak silná míra dotací s tak rychle se měnícími podmínkami přímo vybízí. Je také pravda, že někteří z investorů, kteří počítali s extrémním přeplácením a s ohledem na ně si nastavili splátkové kalendáře a další podmínky, mohou být nyní po snížení výkupních cen, pokud nestihly své elektrárny dokončit nebo po zavedení dodatečné daně, i ve značných problémech.

.Nic z toho však není hlavním viníkem rychlého nárůstu dotací do obnovitelných zdrojů a následně cen elektřiny. Hlavní problém tkví v tom, že se dala řada politiků přesvědčit, že obnovitelné zdroje mohou nahradit jaderné a fosilní, a je tak potřeba podpořit jejich masivní nasazení. To však u zdroje, který potřebuje na své postavení náklady vedoucí k ceně elektřiny mnohonásobně vyšší, než za kterou ji produkují jiné zdroje, vede k nutnosti velkých dotací a rychlému růstu cen elektřiny pro spotřebitele. A s ohledem na odstartování masivního nástupu fotovoltaiky a dalších obnovitelných zdrojů byl navržen německý zákon o podpoře výkupních cen elektřiny z nich. A právě německým zákonem se inspirovali zelení a Martin Bursík, když jeho variantu přes své kontakty na tehdejším ministerstvu životního prostředí prosadili i u nás. A zákon splnil svůj účel. Vedl k masivnějšímu zavedení fotovoltaiky. Vzhledem k tomu, že se pro danou technologii nehodil, ovšem s předvídatelnými dopady na cenu elektřiny. Podrobnější popis je zde.

U Česka nejsou ztráty způsobené touto událostí tak velké jako v samotném Německu nebo v dalších státech. Podařilo se vliv tohoto zákona poměrně rychle zarazit. Vysoké riziko do budoucna však stále trvá. Řada organizací i lidí - ať už se jedná o Martina Bursíka a zelené či Martina Sedláka a Alianci pro udržitelnou energetiku - stejně jako před lety tvrdí, že obnovitelné zdroje už brzy nahradí jaderné a fosilní zdroje, a je tak potřeba podporovat jejich vysoké výkupní ceny a přivést je k masivnímu nasazení.

Extrémně vysoké dotace do výkupních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů také silně deformovaly trh s elektřinou. V Česku by to nebyl takový problém, kdyby i situace na trhu s elektřinou nebyla dominována Německem a jeho vysokými dotacemi do obnovitelných zdrojů daných jeho "Energiewende". V současnosti se tak nevyplatí žádná jiná investice než do zdrojů s garantovanou výkupní cenou. Vzhledem k vysoké proměnlivosti situace, způsobené rychlými změnami zásahů státu, se žádná větší a dlouhodobější investice nevyplatí. To u nedotovaných zdrojů vede k preferenci zdrojů s nízkým podílem investičních a vysokým podílem provozních nákladů. Tedy zdrojů fosilních, ať už plynových či uhelných. Bez ohledu na to, že elektřina z těchto zdrojů může být z dlouhodobého hlediska mnohem dražší a s velkými ekologickými dopady. A právě takovou strategii investorům doporučují i někteří ekonomové, jako například Miroslav Zajíček. Tedy investovat pouze do dotovaných zdrojů. S jinými investicemi čekat, případně se pustit pouze do zdrojů s nízkými investičními náklady. S tímto názorem si dovolím nesouhlasit. Taková nepříliš koncepční strategie totiž vede k nedostatku zdrojů elektřiny a nutnosti je rychle doplnit, třeba i v nejnevhodnější chvíli. To vede k nutnosti budovat zdroje, které se postaví rychle, bez ohledu na to, jak ekonomické či ekologické jsou. A všechny tyto tendence nakonec vedou ke zvyšování cen elektřiny pro spotřebitele. V případně nastalé situaci sociálního neklidu způsobeného vysokými náklady na elektřinu se těžko buduje koncepční pohled na energetiku, aby byla efektivní, ekologická a ekonomická.

Bouře proti drahé elektřině v Bulharsku

Až do roku 2002 bylo Bulharsko hlavním exportérem elektřiny v oblasti. Bylo to díky šestici reaktorů Jaderné elektrárny Kozloduj, které byly vybudovány v sedmdesátých a osmdesátých letech. Vyráběly zhruba 40 % elektřiny v Bulharsku a to tak mohlo exportovat elektřinu do Řecka, Turecka, Srbska a Makedonie. Na nátlak hlavně Rakouska a Německa si Evropská unie dala jako podmínku pro vstup Bulharska do této organizace odstavení čtyř nejstarších bloků této elektrárny. V letech 2002 až 2006 tak Bulharsko přišlo v síti celkově o výkon 1620 MW. Podobně muselo odstavit dva reaktory v Jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice Slovensko. To však mohlo využít dovozu elektřiny z Česka a situaci vyřeší dostavba dvojice nových bloků v Jaderné elektrárně Mochovce, které mají být dokončeny v příštích dvou letech.

Bulharsko mělo ještě rozestavěnou elektrárnu Belene, jejíž budování bylo zahájeno v druhé polovině osmdesátých let. Stejně jako původně v Temelíně se zde měly stavět čtyři bloky VVER-1000. V letech 1988 až 1990 bylo dokončeno přes 40 % prací a dodáno přes 80 % zařízení pro první blok. Pak přišla revoluce a práce se stejně jako v Temelíně zastavily. V Bulharsku byl tlak domácích a zahraničních zelených aktivistů mnohem úspěšnější a ekonomická situace mnohem horší, takže se dokončení prací nezdařilo ani v podobě dvojice bloků jako v Temelíně. V Belene proběhla řada mezinárodních misí a analýz, které potvrdily, že se jedná o místo vhodné pro stavbu jaderné elektrárny. Po roce 2002 tak byl projekt revidován. Bylo rozhodnuto, že Rosatom postaví dva nové bloky VVER nové třetí generace. Původní zařízení bylo částečně převezeno a využito na jiných ruských elektrárnách. Tlaková nádoba reaktoru, která byla vyrobena v Česku, byla použita ve čtvrtém bloku Kalininské jaderné elektrárny. Ten byl spuštěn v roce 2011 (viz podrobněji o jaderné energetice v roce 2011 zde).

Bohužel však tlak zelených aktivistů a takových ekonomických poradců, jako jsou například Candole Partners, kteří tvrdili, že elektřina z Jaderné elektrárny Belene nebude potřeba, byl extrémně silný. Tvrdili, že již brzy bude plno levné elektřiny z obnovitelných zdrojů nebo se levně doveze ze zahraničí. Nemá tak cenu stavět investičně náročné jaderné elektrárny, ale pouze investičně nenáročné plynové elektrárny (viz třeba zde) s podtextem pozitivního vlivu těžby břidličného plynu. Navíc efektivně využili skutečnosti, že bulharští politici velice často používali záležitost výstavby jaderné elektrárny jako snadnou záminku pro napadení politického soupeře. Nakonec tak docílili toho, že se v roce 2012 projekt jaderné elektrárny zrušil a bude se tam stavět plynový zdroj.

Bulharsko se tak dostalo do situace, kdy už není exportérem elektřiny, a to v podmínkách, kdy je v regionu velice významný nedostatek zdrojů této komodity. Navíc, nové zdroje, které se postavily, jsou fotovoltaické, jejichž vysoké dotované ceny stejně jako u nás prosadili zelení aktivisté, nebo plynové, u kterých je díky v Evropě stále vysoké ceně plynu elektřina také drahá. Zároveň se také prosadila liberalizace a zmezinárodnění trhu s elektřinou, což vedlo k přiblížení cen elektřiny v Bulharsku těm evropským.

Stejně jako u nás všechny tyto kroky vedly ke zvýšení cen elektřiny pro spotřebitele. A zvláště pak v minulém a tomto roce, kdy se poprvé naplno projevily příplatky za obnovitelné zdroje. Poplatek za obnovitelnou elektřinu se tak v polovině minulého roku zvedl z 3,6 % na 13,6 %. Natvrdo to Bulhaři pocítili právě v zimních měsících, kdy je nejvyšší spotřeba. A i když je cena elektřiny v Bulharsku stále nejnižší v Evropské unii, začala být vzhledem k nízkým platům v této zemi pro občany neúnosná. A i kvůli tomu, že se opoziční strany rozhodly využít tuto skutečnost, se kterou i ony budou jen těžko rychle něco dělat, došlo k již zmíněným dramatickým sociálním nepokojům. Je tak velmi pravděpodobné, že příznivé prostředí pro dlouhodobé koncepční řešení elektroenergetiky a investičně náročnější projekty v Bulharsku nebude a budou se narychlo stavět silně dotované obnovitelné zdroje a plynové elektrárny, které poženou cenu v prostředí poznamenaného nedostatkem elektřiny v okolních státech nahoru. Zachraňovat to pak bude v oblasti ceny jedině uhlí.

Energiewende v Německu

Když byl německý občan a volič zelenými aktivisty přesvědčován k podpoře "Energiewende", bylo mu zdůrazňováno, že sice povede k jistému zvýšení cen elektřiny, ale to bude jen velmi mírné. I to však je rozdíl oproti našim propagátorům kopírování německé cesty u nás. Ti tvrdí, že k žádnému zvýšení cen elektřiny nedojde, ba právě naopak. A to i dnes. I pro Němce však byl reálný vývoj nákladů na přechod od jaderné energie a k vyššímu podílu obnovitelných zdrojů šokem. A to jsou zatím na jeho úplném začátku. Ještě stále jim 15 % elektřiny dodávají jaderné elektrárny, nemají postaveny důležitá vedení velmi vysokého napětí ze severu na jih a většinu velkých mořských větrných parků, které by měly dodávat největší část obnovitelné elektřiny. A není také jasné, jak se budou hradit zdroje, které budou fungovat v pohotovostním režimu jako jejich zálohy.

Před vysokými náklady a dalšími riziky varovali odborníci už na počátku (viz zde), politici však začínají o reálnějších číslech hovořit až nyní, kdy důsledky vysokých nákladů za energetický přechod pociťují silně už i spotřebitelé. Ministr pro energetiku a životní prostředí Peter Altmaier tak deníku Frankfurter Allgemaine nedávno řekl, že náklady do konce třicátých let přesáhnou bilión eur. A dvě třetiny z této částky spolknou dotace do výkupních cen obnovitelných zdrojů, ke kterým se už stát z velké části zavázal. I to je důvod, proč Altmaier hledá podporu i pro retroaktivní zásahy do již slíbených podpor. Tato snaha však naráží na velmi silný odpor. A jen těžko se budou nějaká racionálnější a efektivnější opatření prosazovat. Už třeba proto, že je tato oblast velice často, podobně jako v Bulharsku, využívána jako prostředek v politickém boji. Reálně se tak brzdit růst nákladů asi příliš dařit nebude a také odhad Petera Altmaiera je spíše podceněný a ve skutečnosti budou finanční nároky energetického přechodu vyšší. Náklady pro Německo porostou i proto, že bude stále více produkovat elektřinu z fluktuujících zdrojů, které se bude muset v ideálních povětrnostních podmínkách zbavovat vývozem do zahraničí i za velmi nízkou cenu. Garantovanou její výkupní cenu tak celou zaplatí německý spotřebitel v poplatcích za obnovitelné zdroje. Zároveň v době, kdy nejsou vhodné povětrnostní podmínky, bude muset dovážet elektřinu ze spolehlivých zdrojů, kterých bude v Evropě nedostatek, a v té době bude elektřina drahá.

Je třeba si také uvědomit, že i přes tyto vysoké náklady nezískají Němci ekologickou elektroenergetiku. Obnovitelné zdroje do jisté míry dokáží nahradit odstavené jaderné zdroje, ale výsledná výroba elektřiny v Německu pak bude, jak bylo popsáno zde, dominována fosilními zdroji. Dále je v podobné cestě Dánsko, takže je možné dobře vidět předzvěst výsledného stavu. Je otázka, jak takový výsledek budou pociťovat němečtí spotřebitelé, kteří se budou muset vyrovnávat se stále rychle rostoucími cenami elektřiny. Zatím Německo chrání konkurenceschopnost svého průmyslu tak, že velkou část firem od poplatků na obnovitelné zdroje osvobozuje a náklady přesouvá na běžné spotřebitele. Už teď to však vzbuzuje značný odpor a bude nutné alespoň část nákladů nechat hradit firmám.

Závěr

Podle přehledu cen elektřiny v Evropě v listopadu 2012 je nejdražší elektřina v Dánsku a Německu. V Dánsku byla cena 0,302 €/kWh a v Německu 0,260 €/kWh. Za zmínku stojí, že se letos cena v Německu oproti loňsku zvedla o 13 % a dosáhla tak hodnoty 0,294 €/kWh. V Česku byla tato cena 0,149 €/kWh, letos vzrostla v průměru o 2,6 % a dosáhla tak hodnoty 0,153 €/kWh. V Německu je tak cena elektřiny téměř dvojnásobná oproti ceně u nás. Je sice pravda, že hrubé mzdy v Německu jsou skoro čtyřikrát vyšší než u nás (viz přehled hrubých mezd), takže v Německu jsou ještě pořád rezervy. Ovšem Němci jsou zvyklí na větší komfort a také větší spotřebu elektřiny, takže nemusí růst cen vydržet zase tak dlouho. Navíc, když vidí, že v sousední Francii jsou ceny ještě nižší než v Česku – 143 €/kWh.

Vůbec tak není vyloučeno, že se v Německu po dalším razantním zvýšení cen protesty proti němu objeví. Setkávám se s názory některých ekonomů a zelených aktivistů, že ceny elektřiny jsou pořád u nás i v Německu vzhledem k platům relativně nízké a jejich růst tak není problémem, naopak je svým tlakem na úspory elektřiny pozitivním faktorem. Můj názor však je, že to není úplně pravda. Problém je, že tento nárůst nejvíce zasahuje sociálně slabší vrstvy obyvatel a ty opravdu nemají příliš velký prostor k úsporám elektřiny, ať už menším využíváním elektrospotřebičů nebo jejich obměnou za úspornější. Navíc, pokud klesá vlivem rostoucích cen elektřiny konkurenceschopnost, dopadá to zase nejvíce na ty sociálně slabé. Je sice pravda, že alespoň v Německu občané transformaci energetiky podporovali, ovšem bylo to i na základě slibů, že to cenu elektřiny příliš nezvýší.

Je třeba také zdůraznit, že současně nastavené tendence k růstu cen elektřiny nelze hlavně v Německu rychle zarazit nebo změnit. Garantované výkupní ceny jsou pro již postavené zdroje přislíbeny na dvacet let a hodně vysoké. Pokud roste podíl fluktuujících zdrojů daleko od místa spotřeby, nelze také výstavbu jejich záloh a propojujících vysokonapěťových vedení odvolat. A v okamžiku nedostatku financí, kdy se ulice bouří, lze těžko plánovat a realizovat dlouhodobou efektivní a opravdu ekologickou koncepci elektroenergetiky. Radikální ekologičtí aktivisté často mluví o nutnosti radikálního omezení spotřeby, a že toho nelze dosáhnout bez radikální sociální revoluce. Občas tak mívám dojem, že cílem jejich prosazované německé cesty revoluce v energetice je nastolení chaosu a rozvratu, který by se stal podhoubím pro jimi vyhlíženou revoluci sociální.

Tendence prosazené zelenými aktivisty v celé Evropě vedou k nedostatkům hlavně spolehlivých regulovatelných zdrojů elektřiny, hlavně na jihovýchodě Evropy, a hlavně kvůli silné podpoře drahých obnovitelných zdrojů k růstu její ceny. Taková situace silně ohrožuje nejen bezpečnost, ale také konkurenceschopnost a sociální stabilitu Evropy. Doufejme, že se evropská elektroenergetika do krize nakonec přece jen nedostane. Přesto je však v situaci pravděpodobného nedostatku této komodity přinejmenším v našem okolí nutné prosazovat u nás energetickou koncepci založenou na co nejrozmanitějším mixu zdrojů. Každý z nich by měl být využíván co nejefektivnějším způsobem v daných místních podmínkách. Měl by to být mix, který hlavně v oblasti stabilních regulovatelných zdrojů zajistí celkově alespoň mírný přebytek výkonu i celkové produkce elektřiny. A takovým návrhem je i současný návrh aktualizace státní energetické koncepce. Jak plyne z jejího srovnání s koncepcí kopírující německou cestu, kterou je třeba návrh Greenpeace (podrobněji viz zde). Opravdu opatrně by se mělo přistupovat k radám takových poradců, jako jsou třeba už zmínění Candole Partners, kteří po úspěšné činnosti v Bulharsku intenzivně pracují i u nás.