Nikdo si nechce přiznat, kam Evropa dospěla

Guvernér České národní banky Miroslav Singer je první z šéfů evropských centrálních bank, kterému došla trpělivost s předváděnými politickými tanečky. Na plná ústa pronesl to, co ve skutečnosti všichni kvalifikovaní ekonomové v EU vědí už dva roky. Odchod Řecka z eurozóny a návrat drachmy na řecké ostrovy jsou jediným řešením, které má smysl jak pro Řecko, tak pro zbytek Evropy. Všechny ostatní pokusy jsou pro jednu či druhou stranu nepřijatelné nebo v praxi nerealizovatelné. Nikoli náhodou hovoří Singer o tom, že jedinou alternativou jsou masivní dotace ze strukturálních fondů do řecké ekonomiky. Nejde totiž o samotnou výši řeckého dluhu, ale o výkonnost řecké ekonomiky, která prostě není schopna držet krok se severní Evropou bez toho, že tam budou severní daňoví poplatníci sypat každoročně stovky miliard eur, obdobně jako sypalo západní Německo do toho východního po sjednocení. A protože to severní daňoví poplatníci nemají v úmyslu ani náhodou a jejich volení politici se ve strachu o své živobytí na to svých voličů nikdy ani nepokusí zeptat, není vlastně co řešit. Otázkou tedy není zda, ale kdy, jak a co potom.

Ať Řecko odejde co nejdříve

A zde si přiznejme, že o tomhle by nikdo z centrálních bankéřů, a dokonce ani z politiků neměl diskutovat veřejně, protože by to daňové poplatníky mohlo přijít velmi draho a pár spekulantů by se na tom pořádně nakapsovalo. Ale jeden nezodpovědný komentátor si to snad dovolit může. Takže k odchodu Řecka by mělo dojít, pokud chceme minimalizovat již tak zbytečně navýšené ztráty, co nejdříve. Řekněme v řádu týdnů. Už příští pondělí má do Atén přiletět mise MMF a jednat o další pomoci. Už nyní je jasné, že tato jednání nepovedou k cíli. O nespokojenosti MMF informuje poslední číslo německého magazínu Der Spiegel, ale každý, kdo sleduje situaci, vidí, že Řecko neplní žádný z parametrů, který byl podmínkou poskytnutí předcházejících úvěrů. Léčba škrty bez devalvace prokazatelně není účinná a nemá smysl v ní pokračovat. MMFmá sice ve svém čele Francouzku, ale vliv neevropských zemí neumožňuje, aby dělal krátkozrakou bruselskou politiku a sypal peníze do černé díry. Řeč by tedy měla být především o tom, co je třeba udělat, aby znovuzavedení drachmy bolelo co nejméně a udrželo při životě řecký bankovní sektor. V tom může MMF, ale i evropské fondy a ECB výrazně a účinně pomoci.

Měnová odluka by pak měla proběhnout nejpozději v únoru, protože v březnu dojdou peníze, které už nikdo nepůjčí, a navíc je třeba čas, aby obnovená řecká měna byla stabilizována v dostatečném předstihu před zahájením turistické sezony, která je a bude pro Řeky hlavním zdrojem příjmů ze zahraničí. A v západní Evropě i u nás si lidé začnou nakupovat zájezdy už brzy.

Vše by mělo proběhnout za účinné pomoci ECB, která by měla svými intervencemi rychle stabilizovat kurz drachmy na nějaké alespoň střednědobě udržitelné úrovni. Tak by pomohla udržet při životě klíčové řecké banky. Evropské fondy by pak měly převzít na svá bedra podstatnou část státního bankrotu Řecka a stabilizovat tak západoevropský bankovní systém.

Pro to všechno se asi najde nějaká politická shoda. Největší problém je v tom, co se má odehrávat poté. Cest je mnoho a každá se ještě hodně větví. Těch správných však moc není, zatímco slepých uliček je mnoho. Správná cesta musí být krátká a přesvědčivá. A co přesvědčí trhy, že Řecko není jenom začátek? Řekněme si otevřeně, že nic. Trhy již nevěří, že euro dlouhodobě přežije, a netrpělivě čekají na příležitost, jak si s ním pořádně pohrát. Po odchodu Řecka tlak na euro nejspíše poklesne, ale jen na okamžik. Ten okamžik by měl být využit. Vznikne možná chvilka oddechového času, kdy by bylo možné vyjednat a připravit rozdělení eura na severní a jižní. To je jediná cesta, jak udržet na nějaký delší čas Evropskou unii pohromadě, i když v mnohém rozdělenou Rýnem a vrcholky Alp. Vytlačování dalších zemí z eurozóny by totiž bylo extrémně nákladné, a v případě Itálie dokonce nejspíše nerealizovatelné. Přitom sdílení stejné měny Itálií a Německem je nepochybně i jen v řádu několika dalších let neudržitelné.

Odvaha chybí

Jenže k takovému kroku zatím chybí to nejdůležitější - politická odvaha přiznat si reálnou situaci, v níž se Evropa nachází. To ostatní dokážou technokraté zorganizovat tak, aby vše fungovalo, banky se nehroutily, lidé nepřišli o většinu svých úspor a aby se Evropané kvůli tomu nepoprali. Tahle schopnost však potrvá jen omezenou dobu. Než dluhy budou příliš velké a začnou potápět i ty nejbohatší země a připravovat jejich obyvatele o peníze inflací. Než se snadno řešitelný problém stane problémem obtížně řešitelným. Tedy obtížně řešitelným v rámci demokratických institucí. Pak nutně přijde někdo, kdo to vyřeší mimo demokratické instituce. Ne všichni si to uvědomují tak jako Miroslav Singer.

MfD, 10.1.2012

Autor je šéfredaktor týdeníku Euro