Pan Barroso, předseda Evropské komise, se bojí bankrotu Řecka, protože se obává dominového efektu. Asi správně. Navrhuje proto větší sešněrování eurozóny dalšími daněmi a smlouvami. Také hlavní hráči západní Evropy, kancléřka Merkelová a prezident Sarkozy, si po vzkazu z USA uvědomili, že podruhé jim Americká centrální banka (FED) žádných 600 miliard dolarů nepošle a prezident Barack Obama jim to nevybíravě sdělil. Oba proto tajuplně sdělili, že mají plán, který za měsíc zveřejní, neboť stejně jako Barroso, se obávají dominového efektu z pádu Řecka.
Mezinárodní měnový fond se pak už jen přesvědčil, že Řecko - věrno zásadám, že papír snese vše - podepsalo plán opatření, který neplní, a zvesela se směje strachu, který v Evropské unii z jeho bankrotu zavládl. Výsledkem je utužení politické moci těch, kteří Řecko do tohoto stavu přivedli, a doslovné ochromení eurozóny. Ani Barroso, ani Merkelová a ani Sarkozy si asi vůbec nevšimli, jakouže to budují unii. Papírovou. Proto neschopnou.
Vše je totiž jen na papíře. Papírové závazky k dodržování úmluv a zákonů (které speciálně Česko ignoruje, a to ve zřejmém rozsahu) jsou k ničemu, neboť nefungují. Papírové proklamace o pravidlech při zavedení eura nedodrželi první právě Němci a Francouzi. Papírové proklamace o pohybu lidí služeb a kapitálu blokovali nejvíce Němci a Rakušané vůči Česku a když udělali v letošním roce pracovní náborové akce, skončily tyto fiaskem. Papírové proklamace umožnily zdání jakéhosi evropského superstátu, když tzv. prezidenta EU v době nejhorší krize nikdo ani nezahlédne a ministryně zahraničí je jen stín a její jméno drtivá většina obyvatel EU ani nezná.
Papírové proklamace, papírové závazky a papírová pravidla bez kontrol, bez vynucování, bez dodržování sjednaného jsou hlavní příčinou krize Evropské unie, především pak eurozóny. Právní dokumenty se změnily v tzv. „Potěmkinovy vesnice“ a fungování unie nabralo neřízený samospád. Žádná sanace bank, žádné navršování finančních valů a záchranných balíčků nepomůže, pokud se neodstraní příčina, a tou je nedodržování zákonů, smluv, pravidel a právního řádu jako celku. Krach eurozóny, který hrozí, rozhodně nezachrání 27 komisárků v čele s Barrosou, který sám není vůbec člověkem rozhodným a pevným. Krach odvrátí pouze zásadní změna politiky, a to především ekonomicky rozhodujících zemí.
Zásah bude muset být mnohem hlubší než jen prostá sanace bank provedená nátiskem eurobankovek. Jde o zásah, který se musí dotknout mnohem širších oblastí, nikoliv jen stále omílaných bank. Počínaje nápravou imigrační politiky, multikulturní politiky, extrémního sociálního systému, státní nehospodárnosti mnoha zemí a trvalého růstu populistických dluhů. Bez stanovení pravidel pro vynucení závazků a kontrolu jednotlivých států, kde se nezřídka se závazky zachází jako s helsinskými dohodami na území tehdejších režimů nesvobody, se nic nepohne. A pokud korupce a propojení organizovaného zločinu se státní policí a justicí dosáhne rozměru obdobnému v Česku a tento stav bude v Evropské unii každému lhostejný (obdobně jako tomu bylo v Maďarsku, Bulharsku, Rumunsku atd.), pak se o žádnou skutečnou unii nejedná a volné sdružení států se funkčně rozpadne dříve, než si to vůbec někdo uvědomí.
Politické elity západní Evropy se více než málo staly loutkami globálního kapitálu, stejně jako jsou vybrané politické elity Česka loutkami kmotrů. Prostředky jsou různé, cíl stejný a ohled na jakékoliv zájmy, evropské nebo národní, kapitál v rukou těchto lidí nemá. Nárůst preferencí populistických stran, jako je tomu v Rakousku nebo Nizozemí, je proto logickým vyústěním politického marasmu, který až příliš připomíná minulé století.
Ale populismus není zárukou pozitivních změn, to ukázal už Adolf Hitler. Je odrazem toho, že politické elity nechápou, že krize se neřeší na honosných banketech, lovech jelenů a luxusních jachtách. Je také odrazem nespokojenosti veřejnosti, která je každý den seznamována s beztrestností korupce, s nárůstem státních dluhů, když peníze mizí v kapsách předem dojednaných skupin, s porušováním elementárních ústavních práv a s trvalým růstem svých základních výdajů. Krize Evropské unie není jen o bankách, ale o funkční krizi tohoto sui generis seskupení.
Řešení třímá v rukou i volič. Protože volič trvalou volbou stále stejných politických elit je spoluviníkem jejich konání. Svou volbou jim sděluje, že s jejich řízením státu souhlasí a podporuje takové pokračování. Zda blížící se krize voliče donutí k jinému myšlení a jednání, se teprve uvidí. Tento suverén politické moci nejenže zpohodlněl, ale i díky finančně závislým médiím i hodně zhloupl. Cesta k moci se pro populistické strany proto znovu nebezpečně otevírá.