Tenze mezi starými a novými členy EU bude v příštím roce dále narůstat
Příčiny, pro které se značná část „nových“ států Evropské unie nachází na kolizním kursu vůči řadě politik EU, mají věcný a obecný charakter. Ten nemá mnoho společného s charakterem či, jak by řekli jejich kritici, charakterovými vadami jejich vůdců, ale je dán rozdílnými strukturami ekonomik „nových“ a „starých“ členů EU.
Váha průmyslu
Asi největší a mimořádně nedoceněný rozdíl je dán vysokou váhou průmyslu v „nových“ ekonomikách. Většina čtenářů nejspíš tuší, že váha průmyslu na tvorbě přidané hodnoty u nás je mimořádně vysoká, Česká republika také je (po vyjmutí Irska, kde jde o artefakt způsobený jeho charakterem tzv. daňového ráje) nejprůmyslovější zemí EU. Už si ale nejspíš neuvědomují, že z jedenácti „nových“ ekonomik (Bulharsko, Česko, Estonsko, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovinsko, Slovensko) jen jedna, Lotyšsko, má podíl průmyslu na přidané hodnotě pod průměrem EU. Ještě jinak, šest „nových“ ekonomik Unie, tedy V4, Slovinsko a Rumunsko, má vyšší váhu průmyslu na tvorbě hrubé přidané hodnoty než země běžně považovaná za průmyslového giganta EU, Německo.
A naopak, pomineme-li již zmíněný „umělý“ případ Irska, pouze Německo, Rakousko, Finsko a Švédsko mají vyšší než v EU průměrný podíl průmyslu na tvorbě přidané hodnoty. A toto jsou samozřejmě země s vysokým významem sektoru služeb, který v jejich ekonomikách generuje vyšší přidanou hodnotu na zaměstnance. Naopak pro „nové“ ekonomiky je stále průmysl mimořádně významným zdrojem příjmů a růstu mezd jejich zaměstnanců. Stojí přitom ve světle dále řečeného za to připomenout, že jde o průmyslový sektor, který se už jak svou technologickou základnou, tak ale i tím, že musí respektovat environmentální standardy EU, dramaticky liší od průmyslové základny, kterou nám zanechalo období „budování komunismu“.
Ve světle tohoto jevu nás už ale nemůže překvapit, že v letošních volbách do Evropského parlamentu se projevil dramatický rozdíl v preferencích zelených. Zatímco ti dramaticky posílili takřka v celém tzv. jádru EU, v nové EU zaznamenali zisky jen v Pobaltí. Bylo by docela překvapující, kdyby se toto mělo v blízkém horizontu změnit.
Ovšem volby do Evropského parlamentu přinesly ještě jeden, poněkud přehlížený rozdíl mezi novou a starou Evropou, a to v podobě volební účasti. V devíti z jedenácti nových členských zemí byla účast voličů podprůměrná, pouze v Rumunsku byla zhruba na průměru a v Lotyšsku nad ním. A naopak, jen v sedmi ze 17 starých zemí EU byla účast pod průměrem. A to mezi ně počítáme Velkou Británii „na odchodu“ a Francii velmi těsně pod průměrnou účastí.
Lze jen spekulovat, do jaké míry se na tomto jevu, signalizujícím vlažný vztah občanů nové Evropy, podepisuje i významný odtok zisků z nových zemí, který, jak zaznamenal mj. francouzský ekonom Picketty, převyšuje i příliv prostředků z evropských fondů do těchto ekonomik. Ovšem stojí za to zaznamenat i další rozdíly. Mezi ty podstatné patří i obecně vyšší růst a nižší nezaměstnanost v nové Evropě, stejně jako dramaticky lepší stav veřejných financí těchto zemí. Obecně také platí, že „nové“ ekonomiky, včetně nás, měly „lepší“, rozuměj mělčí a s nižšími přírůstky nezaměstnanosti spojenou Velkou recesi let 2008–2017. A minimálně ekonomiky V4 na rozdíl od zbytku Evropy nemusely zachraňovat své finanční instituce za peníze svých daňových poplatníků, nemluvě už o přispění fondů EU.
Zelené cíle
Platí tedy, že lze stěží očekávat, že se příkop mezi starými a novými zeměmi, daný odlišnými zájmy i zkušeností jejich občanů s jejich státy či měnami, nebude dále prohlubovat. Nová Evropská komise se jasně přihlásila k cílům sdíleným velkou částí občanů tzv. jádra EU, tedy cílům zeleným. A je evidentně odhodlána jich dosahovat na úkor růstu ekonomiky EU, tedy i na úkor růstu příjmů občanů Unie. To bude v nových státech EU mnohem méně populární. Stejně tak lze stěží čekat, že občané nových členských zemí ocení přesměrování už tak odchodem Velké Británie ztenčených evropských fondů k sociálním a zeleným projektům na stále ještě relativně bohatší státy staré EU.
Tenze mezi starými a novými členy Evropské unie tedy bude dále narůstat a dělat si iluze, že by to změnila obměna vůdců zemí nové Unie, je naivní. Nemluvě už o touhách vkládaných některými našimi spoluobčany do výsledku evropských auditů.
Autor je bývalý guvernér ČNB, předseda dozorčí rady Generali Česká pojišťovna a. s.
LN, 20.12.2019