29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: No pasarán!

14.3.2012

Tak je to tu a dříve, než se čekalo. Hrdá španělská vláda otevřeně odmítla diktát fiskalunionu a celá ta kompaktní smlouva, kterou už nepodepsala Británie a český premiér, je teď v troskách, alespoň teoreticky. Nedávno zvolený premier Mariano Rajoy totiž odmítl nařízení evropské komise (a rady) snížit letošní plánovaný deficit na 4,4 % a naplánoval si 5,8 %, a tím i nižší pokles HDP.

Je to poprvé v historii Unie, že si někdo troufl. Je to i poprvé, kdy někdo takovým činem poukázal na zásadní omyl integračního budování technokratického evropského státu. A je téměř nepředstavitelné, že by mohlo být velké a rozpočtově zodpovědné Španělsko (na rozdíl od Maďarska nebo Portugalska) podle smlouvy trestáno. Španělsko je totiž především obětí jednotné měny, která nízkou německou úrokovou mírou a nemožností devalvace zničila nejen jeho hospodářství, ale i celého Pobaltí a ještě prohloubí recesi v eurozóně. Problém je v tom že nikdy nemohou existovat politické ani byrokraticke nástroje, jež by mohly nahradit monetární mechanismus extrémně rozdílných ekonomik, jak je tomu v Evropě, a v případě potřeby přibrzdit prudký ekonomický růst a s ním spojené špatné (nejen spekulativní) investice. Bruselská nomenklatura se svou koncepcí fiskalunion je ale přesvědčena, že mohou, a přitom právě hospodářství donedávna stagnujícího Německa je učebnicovou ukázkou, že úroková míra musí být jak kabát šitá na míru.

Nový fiskální pakt není jen příliš rigorózní a správný, jak by se mohlo zdát. Je založen na mechanickém principu, že strukturální deficit nesmí přesáhnout 0,5 % HDP, a popírá tak cyklický problém ekonomického růstu a propadu, a právě propad má deficit v době růstu za úkol přibrzdit. Jak ale ukazují nová revidovaná data z MMF z předkrizového roku 2007, Španělsko a Irsko na tom byly lépe než Německo a francouzský deficit byl horší než portugalský. A týká se to i revidovaných čísel z minulého roku. Metodika totiž není schopna přesně postihnout krizový stav, špatně investovaná eura nebo deflaci. A teď si představme, že na téhle fikci budou nevolení eurokraté trestat volené vlády a ještě do toho, nedej Bože, zatáhnou i Evropský soudní dvůr.

Ano, univerzální pravidla platná pro všechny někdy existovat mohou a jindy ne, někdy jsou užitečná, jindy malicherná a někdy přímo tragická či komická.

Máme v Evropě stejné fádní značky na autech i stejné pasy, ale občas se můžeme radovat, jako právě teď, kdy zdražily eurovejce a brzo bude slyšet veselé kdákání černých nezdaněných slepic po celém venkově. I v socialismu může být někdy veselo.

LN, 9.3.2012