Monumentální dvě věže čtyřicetipětiposchoďové téměř dokončené budovy Evropské centrální banky (1,2 miliardy eur) i sebevědomá prohlášení jejího prezidenta symbolizují politickou moc této oficiálně nepolitické instituce. Ze čtyř prezidentů Unie (rada, komise, euroskupina, ECB) má Mario Draghi jediný skutečnou moc dluhovou krizi na delší čas odvrátit. Politici mají čím dál větší problém s veřejností neochotnou vzdát se suverenity a dělit se o finanční riziko. I národní parlamenty už mají potíže s nakládáním s penězi nervózních voličů a zadlužené státy se brání před škrty a úsporami. Více než dva roky už pokračují polovičaté pokusy krizi vyřešit. Jediný Draghi se nemusí bát veřejnosti. Zvolen nebyl, žádnému parlamentu se zodpovídat nemusí a hlavně může peníze vytvořit. Šéfa Bundesbanky jeho bankovní rada centrálních bankéřů snadno přehlasuje. Draghi je přítomen na každé schůzi Unie, je členem tzv. kontrolní trojky, a když vydá prohlášení (fiskální kompakt), europolitici začnou jeho návrhy projednávat.

Na jedné tiskové konferenci se ho nedávno drzý novinář zeptal, jak mohl prohlásit, že je euro neodvolatelné, když k tomu nemá politický mandát. Šéf ECB odpovědět odmítl. Později to vysvětlil v německém týdeníku Die Zeit. "Politici rozhodují pozdě a jejich prohlášení o (nerozborné) společné měně nemají dostatečnou váhu." Investoři sázejí jen na jistotu. Vysoké úrokové míry jsou částečně způsobené obavou z rozpadu eurozóny. To je sice pravda, i když se nedá vyčíslit, ale politické rozhodnutí mága kvazifederální banky, v jaké měně mají státy fungovat, je problematické. Jenomže společná měna už dávno není politikum, je na věčné časy.

Draghi má zcela jasno. "Politická unie bude pokračovat ruku v ruce souběžně s fiskální, ekonomickou a finanční unií…" Proto je zapotřebí omezit rizika bank ústředním regulátorem, a pokud jde o fiskální politiku, musíme mít kontrolu národních rozpočtů a v ekonomickém smyslu zajistit i jejich výkonnost. Nelze připustit situaci, kdy některé regiony mají permanentní deficity vůči ostatním.

Hranice mezi fiskální a monetární politikou je pryč, banka plánuje nadnárodní dozor a ekonomickou unii. Mezi europolitiky vládne nadšení. Urychlit směřování k federaci (Barroso), vytvořit společnou armádu a pohraniční policii (Sikorski, Westerwelle). Nežijí ale tihle politici v iluzorním světě? Ve Španělsku se chce odtrhnout solventní Katalánsko, Holanďané nechtějí posilovat moc Bruselu, Němci žádají víc demokracie, Angličané referendum. Propast mezi europolitiky a evropskou veřejností se prohlubuje.

LN, 25.9.2012

Autor je publicista a politolog