EVROPA: Některé mýty o euru přetrvávají
Prvním z nich byl text Barryho Eichengreena (profesora ekonomie na University of California v Berkeley), který byl 29. července publikován v The Australian Financial Review. Prof. Eichengreen je kvalitním a na počet článků plodným ekonomem, pohybujícím se nikoli ve výšinách ekonomické teorie, ale v oboru aplikované ekonomie na kvalitní teoretické úrovni. Často píše i o euru. Zachovává si kritický odstup, jak se na univerzitního profesora sluší (a navíc je-li z Ameriky, nikoli z Evropy), ale v podstatě je svými názory blízko Robertu Mundellovi a jeho dlouhodobé obhajobě myšlenky o primárně pozitivních efektech společné evropské měny.
Číst na konci července 2011 jeho článek s názvem „One-way euro“ (asi chtěl říci jednosměrné euro) je mimo mé chápání. Začíná větou, že „s výhodou pohledu zpět je snadné říci, že skok Evropy do měnové unie byl chybou“. Tuto jeho dnešní „výhodu“ nemohu přijmout, neboť bylo mnoho ekonomů, mezi něž jsem patřil i já, kteří to, že je to chybou, říkali dávno před vznikem eura, už od počátku 90. let. Tvrdit teď, že bylo chybou „postavit v Evropě společný měnový dům (opravdu říká „house“ – VK) bez základů“ a neříkat to při desítkách svých projevů a článků na toto téma o mnoho let dříve, je neobhajitelné a neodpustitelné. Říkat až teď, že „Evropa získala lesknoucí se mince a vkusné bankovky, ale ne další prvky fungováníschopné měnové unie“ je hodně opožděné.
Úplně nepřijatelné, a díky jisté americké aroganci realitu v Evropě velmi zjednodušující, je jeho věta, že „Evropa teď platí za to, že vlády jednotlivých zemí odmítly vzdát se své suverenity v měnové, finanční a fiskální politice“. Copak opravdu neví, že v okamžiku vzniku eura jednotlivé – do té doby v podstatě suverénní – evropské země nebyly ochotny vzdát se v těchto věcech své suverenity (a zejména to nechtěli obyvatelé těchto zemí) a že jim bylo zcela falešně – i ekonomy jako je Barry Eichengreen – namlouváno, že je možné mít měnovou unii i bez takovéhoto vzdání se své suverenity?
Chyba byla podle Eichengreena prý i v tom, že se vytvořila příliš „velká měnová unie“ – nejen ze zemí severní Evropy, ale i ze středomořských zemí. Říkal to před 10 či 15 lety? Já to od něho neslyšel. Diví se teď oprávněně a upřímně, že tyto jižní – zadlužené a k deficitům náchylné země – nemohou být dohromady s fiskálně zodpovědnými zeměmi evropského severu?
Přes to všechno ale trvá na tom, že euro musí zůstat ve své současné podobě, protože „historie nemůže putovat nazpátek“, neboť „některé věci jsou ireversibilní“. Za jednu z nich považuje opuštění drachmy. Prý by pokus Řecka o návrat k drachmě znamenal naprostou finanční paniku, obrovské ztráty, devalvaci, útěk peněz a kapitálu z Řecka, bankovní počítače by prý musely být přeprogramovány (hrozná ztráta!), finanční firmy by musely změnit své elektronické systémy (!), nebylo by možné zaparkovat auto, protože by v automatech neplatily staré mince (!).
To je všechno naprosto směšné. Řecká měna už fakticky stejně dávno devalvovala a udržují ji (tedy Řecko v euru) jen obrovské finanční výpomoci zvenčí, kapitál, který utéci chtěl a utéci mohl, už dávno utekl, atd. Prý by takový krok bylo možné udělat jenom v diktatuře. Rád bych mu připomněl, že jsme v únoru 1993 zvládli odluku měny bez jakékoli paniky a diktatury. Že by tento krok nesměl být „vytrubován“ dlouho předem, je přeci zcela jasné.
Druhým článkem na podobné téma s názvem „Strukturovaný bankrot je jediným řešením řecké krize“ je text bývalého rakouského ministra financí Hannese Androsche v deníku Gulf News 31. července. Androsch i dnes vidí jen přednosti eura (a vůbec se například neptá, proč nijak nechybí jeho sousedním zemím jako je Česká republika, Maďarsko, nebo i Polsko) a jediné řešení vidí v odpuštění velké části řeckého dluhu. Dluh ve výši 340 miliard euro je podle něho pro Řecko nezvládnutelný. Tato země nikdy nemůže splatit půjčku 110 miliard euro (loni) a nyní slíbených dalších 109 miliard (což dohromady přesahuje český HDP!).
Androsch cituje církevní „scriptures“, že se má dluh po 50ti letech odpustit. Nedá-li se prý splatit za polovinu století, nedá se splatit vůbec a jeho vznik je stejnou vinou dlužníka jako věřitele. Já v těchto knihách moc sečtělý nejsem, ale v každém případě Řecko dnes ještě žádný padesát let trvající dluh nemá.
Fascinující jsou jeho návrhy do budoucna: má se centralizovat financování rozpočtových deficitů členských zemí EU. Půjčí-li si země nad schválenou hranici, má ztratit svou suverenitu. Aspoň víme, co máme očekávat.
P.S.: V jednom z časopisů, které jsem dostal v letadle, britská firma British Petroleum (BP) využívá olympijské hry v Londýně jako svou reklamu a nabízí, že přispěje k tomu, aby tyto olympijské hry zanechaly v atmosféře méně uhlíku (!). Nevím, kdo jí to poradil a co od toho sama pro sebe očekává, ale i tak by si tato velká světová firma neměla plést uhlík s kysličníkem uhličitým (jen ten je považován za zhoubný skleníkový plyn).
LN, 4.8.2011
